Otmar Brancuzský je ten nejúžasnější a nejkřehčí kostelník, jakého si umíte představit. Obětuje svůj život Bohu, ale jednoho dne se mu stane nehoda, uloupne se v kostele dvousetkilový andělíček a spadne mu přímo na hlavu.
Kostelník tělem i duší, Svatoušek, umírá...
Tak začíná komedie, kterou bravurně zrežírovala Světlana Lazarová. Je velmi náročné, aby jeden herec, i když je tak dokonalý jako Otmar Brancuzský, zaujal diváky a dobře je pobavil. Kdo z nás dokáže pojmenovat věci takové jak jsou? Přiznat si, na to prostě nemám! Proč dělám tohle, když celý život toužím dělat něco jiného?
Svatoušek zemře, ale zasekne se v meziprostoru. Zatímco čeká na nanebevstoupení, Bůh na sebe nechá čekat a on se ocitá ve svém vlastním pekle. Je neděle a to se nepracuje, je svátek, a tak musí čekat. Rekapituluje svůj život a přichází na to, co chtěl, co neudělal a co měl udělat...
Je to takové zvláštní, přijdete na komedii, dobře se bavíte a pak jdete domů a přemýšlíte nad tím svým, uhoněným bláznivým životem a říkáte si: Vzala jsem to místo jen na chvíli a trčím tam patnáct let. Měla bych s tím něco udělat.
Světlana Lazarová, má velmi dobrou ruku a dokáže najít opravdu zajímavou látku ke ztvárnění na jevišti. Jako divadelní režisérka, má před sebou velkou budoucnost. Já se na toto představení zajdu určitě ještě podívat a všem čtenářům ho můžu jen doporučit. Budete se bavit, ale i přemýšlet :)
