ADHD a holubi, nejsou dobrá kombinace

Jak někteří z vás vědí, můj nejmladší syn Matyáš má ADHD s vysokým stupněm poruchy pozornosti, a i když je medikovaný, často se dostáváme do nepředvídatelných situací. Například tuto sobotu, mě zase málem klepla pepka.

Po obědě jsme vyrazili za mou maminou do domova důchodců v Malešicích. Bylo teplo a tak většina obyvatel seděla venku na lavičkách a také v přízemním vestibulu. Velké prosklené dveře byly otevřené dokořán a teplá vítr pofukoval sem a tam. Jak si tam ty babičky a dědové povídali, tak u toho pojídali různé dobroty a drobky házeli stále se zvětšujícímu hejnu holubů v místě před vchodem..

My jsme si s Matesem také povídali a já jsem v každé ruce držela plastovou nádobu s jídlem. Všechny jsme pěkně pozdravili a blížili jsme se ke svému cíli, když v tom Matyáš vyskočil, zařval nějaký bojový povel a vyrazil v před. Přitom mi rukou praštil do mého nákladu, který vyletěl do vzduchu. Mě málem ranila mrtvice a k tomu jsem ještě chytala krabiřky, které jsem kvůli naší matce vařila a kdybych je nedonesla, patrně by se mnou vůbec nemluvila. (Je hrozně mlsná)

Matyáš tedy letěl dopředu, rozehnal hejno holubů, natož ale začali ječet venkovní obyvatelé, protože se zrovna tak jako já lekli. Horší ale bylo, že jeden holub Matyášův atak nevychytal a vletěl do vestibulu důchoďáku, kde způsobil ještě větší poprask, než ten venku. Ti co mohli chodit, ho začali ihned chytat.

"Holub, všechno tady posere! Chyťte ho!" Bylo slyšet ze všech stran.

Vrátný, který podřimoval za recepčním pultem, vyskočil a vylil si kafe. Nejen, že si polil stůl, ale odnesly to i kalhoty. Zmohl se pouze na výkřik, že nemá zbraň a koštětem ho mlátit nebude.

Chytila jsem svoje dózy a snažila se lapit Matěje, který stále kroužil po hale a měj neskutečnou radost z toho, jaký poprask byl kolem něj. Pak se na mě podíval a vyčítavě pravil: "Vidíš a těm nic neřekneš, když říkaj posranej! A já to nesmím."

Dostrkala jsem ho k výtahu a konečně jsme vyjeli do druhého patra za naší babi, která se s radostí pustila do trochu pošramocenho koláče. Po celou dobu návštěvy jsem přemýšlela, jak půjdu tou samou cestou zpátky. Tik v oku se opět hlásil o slovo.

Ale po hodině a půl, kdy jsme opouštěli budovu, všichni spokojeně povídali a jen pan vrátný podřimoval za recepčním pultem. ADHD má jednu výhodu, každý den prožiju něco nového. Jen nevím, kdy mě klepne pepka.