Vyrazila jsem do kina a netušila,co mě čeká. Cestou jsem si uvědomila, že o Miladě Horákové téměř nic nevím. Za totality, když se o ní promluvilo, byla zrádce lidu a po roce 1989 se o ní sice mluvilo, ale tak nějak symbolicky.
Každý známe fakta, která se vážou k její osobě, ale nějak jsem si jí nedovedla představit jako člověka. Jaká byla? Jaké měla zájmy? Čím mohla těm komunistům tak škodit, že jí museli oběsit? Po premiéře filmu se vyrojilo hodně recenzí, a v každé jsem našla nějaké moudra o tom, co se v něm mělo udělat jinak, proč hlavní roli hrála izraelská herečka, a proč ve filmu nebyly více zrůrazněny mučednické praktiky STB ....
Už delší dobu se věnuji psaní a vím, jakou dá práci vystavět příběh a pak ho sepsat tak, aby čtenáře zaujal. Největší radost mám, když mi někdo mou práci pochválí. A ještě lepší je, když si o příběhu můžu se čtenáři promluvit a zjistit, že pochopili, o co mi šlo. Tak si myslím, že je potřeba dívat se na jakékoli dílo také pohledem, že každý autor, ať je to herec, režisér, malíř nebo spisovatel, dává do toho svého kumštu i část svojí duše, svoje myšlenky a především city.
Celovečerní film Milada je precizně připravený a dobře zpracovaný. Naplnil má očekávání. Dozvěděla jsem se odpovědi na otázky, které se mi honily hlavou. Jméno Milady Horákové už pro mě není jen spojnicí s ulicí na Letné a s vědomím, že ji popravili komunisté za hlásání demokratických myšlenek. Soudruzi z ní udělali nepřítele národa a ti, kterým pomáhala svou obětavou prací, se nakonec zmohli jen na urážky. Bez podpory své rodiny, by nikdy nemohla dojít tak daleko.
David Mrnka sice nikdy nerežíroval celovečerní film, ale svou prvotinou si nastavil laťku opravdu vysoko. K filmu napsal scénář a stál i v nelehké úloze producenta. Látku pečlivě připravil a také spollupracoval s dcerou Milady Horákové, Janou Horákovou - Kánskou. Do hlavních rolí obsadil úspěšnou izraelskou herečku Ayelet Zurer, kterou jsme mohli vidět ve filmech Mnichov, Andělé a Démoni, Ben Hur, Muž z oceli a řadě dalších úspěšných snímků. Myslím, že svou roli pochopila a zhostila se jí se ctí.
Příběh začíná dnem, kdy začátkem devadesátých let přijíždí do Čech dcera Milady Horákové a ministryně spravedlnosti jí předává dopisy, které napsala její matka před popravou. Právě tento okamžik je rámcem celého filmu. Jana v podání paní Medvecké, si bere dopisy a ještě než jí budou oficiálně předány se chce seznámit se slovy své matka...
Vykonstruovaný proces měl tehdy působit jako strašák na ty, kteří pochopili co se v naší zemi děje a chtěli by také hlásat demokratické myšlenky. Těm, kteří nechtěli šlapat jako ovce ve stádu, bylo předvedeno, co je čeká. Po útrapách války chtěli obyčejní lidé lepší budoucnost a komunistická strana jim nastavila svou líbivou tvář, chňapla a nepustila.
Zajímavý pro mě byl fakt, jak viděla Milada Horáková smrt Jana Masaryka. Ona tehdy prožívala onen tragický okamžik a věřím, že její dcera zprostředkovala názory své matky nezkresleně a pravdivě. Z filmu vyplývá, že byla velmi zvídavá a velmi pozorně si všímala všeho, o čem se doma hovořilo.
Nenechte film jen tak projít kolem vás. Je třeba připomenout si tehdejší zrůdnost režimu a praktiky STB. Vždycky máme na výběr. Buď stát někde v koutě a kritizovat vše, co jde kolem nás a nebo můžeme vystoupit a bojovat za to, co nám připadá správné. Milada Horáková bojovat dokázala a zaplatila cenu nejvyšší a má tak můj velký obdiv.
