O depresích, úzkostech či panické atace se píše poměrně často. Málokdy ale narazíte na článek o Hraniční poruše osobnosti. Jak se vlastně žije takovým „hraničářům“?
Neustálé pochybování o sobě, pocity zranitelnosti, někdy až dramatické výkyvy nálad.
Někdo hned vybouchne, někdo naopak svůj vztek drží v sobě, což obvykle způsobuje dlouhodobé deprese a další problémy. Jelikož lidé s Hraniční poruchou osobnosti musí nějak ventilovat a zvládat svoje prudké emoce, často k tomu užívají různé nezdravé způsoby, ať už jde o sebepoškozování, zneužívání drog, alkoholu, můžou se vyskytovat poruchy příjmu potravy či promiskuita.
Není to nemoc, ani přechodný stav, je to prostě součást osobnosti.
Příčiny poruchy jsou v genech a částečně v tom, jak jde život - citové strádání v dětství, konflikty v rodině, sexuální zneužívání, traumata v dětství a další.
Člověk s HPO se především nevyzná sám v sobě, neustále cítí prázdnotu, obává se opuštění, což se projevuje ve vztazích, v práci, vlastně úplně ve všem.
Hraničáři mívají na sebe i na své okolí často až nereálné nároky, což ještě více prohlubuje jejich utrpení.
Typické pro HPO je černobílé vnímání světa. Hraničáři jsou vlastně pořád ve stavu vysoké pohotovosti.
Kamarád zruší pozvání na oběd? Dorazí na sraz pozdě?
To se přece stává!
Zatímco valná většina lidí nad tím pokrčí rameny, lidé s HPO mohou zažívat velmi intenzivní pocity opuštěnosti, zranění i hněvu.
Ten, kdo byl ještě před chvíli ,,nejvíc nejlepší,, se najednou stává ,, zrádcem č. 1,,.
„Nikdo mě nemá rád. Nestojím vůbec za nic. Nechci tu být.“
Smutným faktem zůstává, že velké množství hraničářů přemýšlí o sebevraždě, či se o ní dokonce pokusí, někdy i opakovaně.
Co může pomoci?
Rozhodně je důležité vyhledat odbornou pomoc. Je nesmírně úlevné vědět, že to, co se děje uvnitř vás, není žádný výmysl, blud či nesmysl, a že je šance najít cestu z tohoto pekla. Je to ale velmi náročná, trnitá a dlouhá cesta.
„Nejdále dojde a nejúspěšnější bude, kdo nejvíc zápasil sám ze sebou.“
— Antoine de Saint-Exupéry
