Původně jsem chtěla napsat něco o Covidu, ale tomu malému zmetkovi se věnuje tolik pozornosti, že kdyby uměl číst, asi se štěstím umutuje k smrti! Raději tedy napíšu o tom, jak se žije s depresí - to už máte prašť jako uhoď.
Majitelkou depresivní poruchy jsem teprve od března tohoto roku, takže se s touhle dámou stále ještě sžíváme.
Prostě se jednoho dne objevila ve dveřích, řekla, že je můj nový spolubydlící, hodila kufr na postel, vyházela si věci do skříně a usadila se u kuchyňského stolu.
Když má svůj den, je to vážně ,,velký špatný,, .
Hodí špinavý talíř do dřezu, ale hrnek si po sobě neuklidí. Kupa prádla v koši na prádlo ji nechává celkem chladnou. Pokud si večer lehnu do postele s knížkou, neustále do mě hučí, co všechno jsem zase neudělala, zapomněla, zkazila. Nakonec raději zhasnu světlo. Jenže klid se nekoná! Bere mi peřinu, mele páté přes deváté a nezapomene mi připomenout, jak otřesný život mám.
Ráno zvoní budík a ona se mě snaží přemluvit, ať nikam nechodím, jelikož mě tam venku stejně nic hezkého nečeká. Při čekání na zastávce nervózně podupává nohou a komentuje zpoždění. Jakmile autobus přijede, narve se dovnitř. Celou cestu mi špitá do ucha, že to bude zase v práci asi pěkná katastrofa, a zda jsem včera vážně na nic nezapomněla?
Unavená se dotáhnu do kanceláře, a pak mířím rovnou do kavárny pro kafe. Je tam obrovská fronta, a když ji vystojíme, obsluha se omlouvá za poruchu kávovaru. To je ovšem něco pro moji Depku!
Ušklíbne se a nezapomene dodat, že to se přece dalo čekat, že u mě nemůže být přece nic normálně!
Vrátím se do kanceláře, otevřu PC a poštu. Vyvalí se na mě hromada emailů. Připadám si, jako kdybych právě obdržela informace od NASA o modulu, který poskytuje informace o vlastnostech jádra Marsu - totální chaos a zmatek. Nemůžu se soustředit a začínám mírně panikařit. Deprese mi dýchá na záda, srká minerálku a nevěřícně kroutí hlavou. Snažím se zvládnout co se dá, pak jdu do účtárny.
Samozřejmě jde se mnou a hučí do mě, že jestli teda mi všechno tak hrozně trvá, tak není divu, že nic nestíhám. Když otevřu dveře do účtárny, zjistím, že vlastně nevím, co jsem chtěla!
Cestou jsem to prostě zapomněla, a tak blábolím něco o faktuře, co si nejsem jistá, zda přišla.
Zbytek pracovního dne mám tak trochu v mlze. Celý den se tvářit ,,normálně'' je dost vyčerpávající.
Po práci jsem se chtěla stavit v knihkupectví, a taky v obchoďáku, podívat se po nějakých věcech.
Deprese hlasitě zakašle a připomene mi, že stejně se na čtení nejsem schopná soustředit, a k čemu mi proboha bude další oblečení? Nakonec si sednu do kavárny. Piju svoje Espresso a nenápadně pozoruji jeden zamilovaný pár. Ta otrapa hlasitě míchá svoji horkou čokoládu a řeší všechny moje nevydařené vztahy. Není si prý jistá, že bych nějakého chlapa měla vůbec mít, když je to se mnou takhle marný! Taky jsem prý nudná, totálně nezajímavá a mohla bych učit kurz negativismu.
Asi má vážně pravdu...
S povzdechem zaplatím a jedu domů. Cestou se mi chce úplně brečet, což ji samozřejmě velmi potěší.
Začíná sněžit a já po dlouhé době cítím radost, hejno havranů pochoduje po trávníků, děti nadšeně staví sněhuláky.
Deprese ovšem nezapomene podotknout, že tenhle sníh stejně nevydrží, bude z toho to hnusný sněhobahno, a ty havrani vypadají úplně jako pohřebáci, akorát ta rakev jim teda chybí!
Večer se překonám a pustím si meditaci všímavosti. Úplně zuří! Mám si všímat přece jí!
Sedím, soustředím se na dech, ale v hlavě mi koluje asi tak miliarda myšlenek.
Nejradši bych si vlezla do skříně a zavřela dveře. To ji rozesměje a považujete to za bezva nápad.
Napustím si vanu a zapálím svíčku. Sedí na kraji vany, pozoruje mě a já si připadám jako kapr před Štědrým dnem - opuštěně, smutně, nervózně.
Před spaním si udělám levandulový čaj a zapiju si antidepresiva na spaní. Deprese si vztekle čte příbalový leták a zdůrazňuje všechny nežádoucí účinky. I kdybych prý těch prášků brala sto denně, stejně mi to nepomůže. Jsem ztracený případ a musím se s tím smířit!
Lehnu si do postele a modlím se, aby tentokrát už proboha usnula únavou. Chvíli něco brumlá, ale nakonec usne. Ležím, koukám do stropu a doufám, že mi dá nějakou dobu pokoj.
Plánuje si totiž někam vyrazit, prý je to se mnou úděsný a příšerně se nudí!
Dala bych cokoliv za to, aby se už nikdy nevrátila, ale zatím vždycky najde cestu zpět...
"Bude daleko hůř, než je. A taky daleko líp. Já si počkám." Charles Bukowski
