Předně bych ráda podotkla, že nepatřím mezi zaryté feministky, které by nejraději všechny chlapy vykastrovaly, nebo je alespoň pověsily za koule do průvanu. Jen bych jim občas vážně chtěla vidět do hlavy.
Dle mého neexistují vlastnosti, které by charakterizovaly muže a neexistují vlastnosti, které by charakterizovaly ženu. Je to právě naše společnost, která někdy chybně nastavuje charakteristiky.
Ženy mají být citlivé, slabé, něžné a muži jsou chytří, silní, dobře vydělávající, ale taky sobci.
Běda, když muž brečí u Titanicu, nebo dokonce vykonává povolání, které je přece přirozeně ženské. Přitom i chlap může být skvělý učitel či zdravotní bratr a mužské slzy nejsou ostuda.
Ale přiznám se, co mi vrtá hlavou, je, proč muži tak často v krizi berou nohy na ramena?
Rakovina si nevybírá, postihuje obě pohlaví. |Znamená obrovskou psychickou i fyzickou zátěž. Pokud přijde v produktivním věku, člověk najednou musí řešit i vážný finanční propad i další sociální otázky.
Ženy s onkologickým onemocněním mají ale až šestkrát větší pravděpodobnost, že ztratí nejen vlasy, ale i partnera. Někteří se zpočátku snaží, ale jak skončí aktivní léčba, mnohý chlap hodí klíče od bytu a odchází.
To samé zažívají i holky, které úraz či nehoda upoutala na vozík. Chlapi-choďáci prostě z takového vztahu velmi často rychle vycouvají.
Znám hodně vozíčkářů, kteří musí holky doslova odhánět vidlemi. Jejich partnerky v nich vidí prostě bezva chlapy, bez ohledu na určitá "technická omezení", které život logicky přináší.
Holka na vozíku, která je hezká, vzdělaná, sportující a prakticky úplně soběstačná, mi vyprávěla, jak nesmírně těžké je vůbec někoho najít, jelikož chlapi se neznámého bojí. Dle ní jde klukům především o kvalitní sexuální prožitek, a na to holka na vozíku jaksi nestačí.
A co si budeme povídat. Kolik znáte párů, kde je on chodící a ona vozíčkářka? Já je spočítám na prstech jedné ruky.
Moje spolužačka má sestru s epilepsií. Několikrát zažila rozchod, jakmile se partner stal svědkem jejího záchvatu. Známá má dceru s rakovinou prsu. Ano, není to žádná obyčejná chřipka.
A tak jí její partner jednoho dne oznámil, že se s ní rozchází, jelikož asi vlastně stejně brzo umře…
Jsou chlapi opravdu takový sobci? Nebo je to ,,od přírody,, že my, ženy, jsme naprogramované do role pečovatelky a ochránkyně? Máme snad nějaký skrytý spasitelský komplex?
Nosíme bažanty a uklízíme zvratky, když náš partner či manžel prochází náročnou fází chemoterapie.
Bereme si vozíčkáře a rozhodně zatím není touha po levném parkování či slevách na kulturní akce.
S obrovskou energií, ale také láskou, se staráme o postižené dítě, zatímco chlap situaci vyřešil odchodem.
Jsou to naše vrozené záchranářské geny, které nám dávají sílu přežít v těžkých časech?
Vážně dělají muži jen to, co je pro ně výhodné?
Je to krize středního věku, která je nutí utíkat z boje?
A co když jsme to právě my, ženy, které je někdy zaženou do kouta a rozdávají rány?
Stále věřím, že na této planetě žijí ještě bojovníci, kteří i přes zranění z bitvy neodejdou.
Jsou to ti, kteří kašlou na společenské normy a navzdory všem a všemu se ve svém životě řídí heslem: "Dobře vidět se dá jedině srdcem. To hlavní oči nevidí."
Hoši, děkujeme!
