Věděla jsem, že je něco špatně, jen jsem si to dlouho odmítala přiznat. Já jsem přece silná, já se přece nesložím! Teprve, když můj svět zčernal a jen občas do něj dopadl paprsek slunce, začala mi v hlavě blikat červená kontrolka.
Už nějakou dobu jsem docházela na terapie, takže když jsem si jednoho dne dovolila se úplně rozložit, byla to obrovská úleva. Konečně jsem nemusela předstírat, jak jsem OK, když uvnitř mě zuřila sněhová bouře. Tekly mi slzy a já vyprávěla o všech těch nočních můrách, probdělých nocích, myšlenkách na smrt. Hřbitov mi tehdy připadal jako fajn lokalita a zařadit se mezi tamější osazenstvo mi nepřišlo jako špatný nápad.
Jsem vážně vděčná svému terapeutovi, který mě nenápadně nasměroval na odbornou pomoc, když viděl, že do lodi začíná téct a čeká ji stejný osud jako Titanic.
Jít poprvé v životě k psychiatrovi bylo pro mě asi stejné, jako navštívit gynekologa, kvůli podezření na kapavku. Stud, strach i pocit selhání. Představila jsem si, jak budu vyplňovat všechny ty testy osobnosti, interpretovat inkoustové skvrny, zatímco nějaký podivný „týpek v křesle“ si bude spokojeně všechno zapisovat. Pak se omluví, odejde, zavře dveře, chvíli bude telefonovat a za chvíli se zjeví zřízenci z Bohnic!
Asi jsem ve svém neštěstí měla štěstí, jelikož doktor sebou necukal, byl to profík, kterému nechyběla empatie a hlavně velká dávka lidskosti. Když jsem si na závěr vyslechla, že mám depresi jak z učebnice, vlastně se mi ulevilo! Šílená únava, paměť jak řešeto, nekončící smutek, nulové soustředění, takže i čtení emailu se podobalo luštění hieroglyfů v právě objevené egyptské hrobce, temné myšlenky, to všechno najednou mělo vysvětlení.
A tak jsem poprvé v životě vyfasovala antidepresiva. Když jsem dorazila do lékárny, ukázala e-recept, trochu jsem se styděla. Na otázku, zda jsem léky už někdy užívala, jsem hlasitě odpověděla:
„Ne!“ Aby jako bylo jasno.
Přiznám se bez mučení, večer jsem místo koukání na film, zírala do příbalového letáku, abych věděla, co mě čeká. Asi jsem to zdědila po babičce, která byla schopná mít zvětšenou i prostatu, poté, co si toto přečetla v častých nežádoucích účincích u léků na srdce.
Na noc jsem si lupla prášek a čekala na smrt. Jaké bylo moje překvapení, když se nedělo vůbec nic!
Druhý den jsem pouze pociťovala větší ospalost, ale to postupně odeznělo. Ale co hlavně, já jsem spala! Po třech týdnech probdělých nocí, to byl naprostý zázrak!
Život s depresivní poruchou je jako jízda v autě, které na první pohled vypadá přijatelně, ale jeho motor pravidelně stávkuje, díly jsou opotřebované a v servisu je víc než doma.
Pokud již delší dobu propadáte zoufalství a bezmoci (a to nejen při pohledu na vyúčtování energií), cítíte vinu i za to, že meterologům zase nevyšla předpověď počasí, máte černé myšlenky, takže místo nakupování dárků přes eshop, projíždíte nabídky rakví (protože dřevo se vám přece nezkazí), vyhledejte prosím odborníka!
Například zde: https://nevypustdusi.cz/kde-hledat-pomoc/
Dle WHO trpí depresivní poruchou kolem 350 milionů lidí na celém světě, z toho skoro 100 milionů má rezistentní poruchu, kdy léky nefungují vůbec, nebo málo.
Neléčená deprese bývá hlubší, delší a je zde mnohem větší riziko k opakování, nemluvě o riziku sebevražd.
Co zrovna moc nepomáhá, jsou takové ty dobře míněné věty:
„Jiní jsou na tom ještě hůř a neutápí se ve smutku!“
- člověk v depresi je frustrovaný sám ze sebe, takže vyprávění o tom, jak ostatní to dávají levou zadní, akorát prohlubuje pocity vlastní neschopnosti a viny
„Musíš všechno brát pozitivně!“
- když ležíte v nemocnici poté, co vám žralok ukousnul obě nohy, je dost těžké myslet na to, že sice nebudete už nikdy normálně chodit, ale navzdory tomu, jste si báječně zasurfovali!
„Jediné co potřebuješ je jóga a chlap!“
- nevím, zda je nutné dodržet i tohle pořadí, každopádně si troufám říct, že jediný chlap, který touží po holce s depresí, je psychiatr...
S jógou souhlasím, je pravda, že meditace a hlavně mindfulness mohou rozhodně pomoci, obojí se snažím do svého života implementovat.
Deprese je takový nevhodný dárek, který ovšem nemáte kde reklamovat, ani ho nemůžete vyměnit.
Jediné co zbývá, je naučit se s ním žít, eliminovat největší stresory a hlavně pracovat na sobě.
Je to ale neskutečná fuška - aspoň pro mě!
PS:
„Před tím, než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopení blbci! “
