Neberu drogy, doma se mi neválí prázdné flašky od vína, nerozhazuju peníze za blbosti ani nestřídám partnery jako ponožky, zato vím, jaké to je nenávidět sama sebe, nevědět, kdo jsem, kam jdu, co vlastně doopravdy chci.
Život s emočně nestabilní poruchou osobnosti je jako surfování na rozbouřeném moři. Chvíli jste nahoře, chvíli lapáte po dechu a snažíte se zoufale udržet nad hladinou.
Nejsem špatný člověk, přesto se dokáži bravurně sebepodceňovat, kritizovat či bagatelizovat případné úspěchy. Nedej bože, když přijde i zcela oprávněně kritika. V tu chvíli nastupuje démon smutku a sebenenávisti, který přináší velmi intenzivní negativní emoce.
Kdybych byla učitelka, děti v mé třídě by v žákovské měly jen jedničky, nebo pětky, žádnou jinou známku neznám. Můj svět je černobílý, jako kdyby jiné barvy vlastně neexistovaly.
Hraniční porucha osobnosti není nemoc v pravém slova smyslu. Je to jen určitý povahový rys, pro který jsou charakteristické časté změny nálad, nestabilita ve vztazích, strach z opuštění, pocity prázdnoty. Hraničáři často vytvářejí buď závislé vztahy, nebo naopak ze vztahu často utíkají či se chovají chladně.
Hraničáři také obracejí agresi do sebe, což přináší nesmírné utrpení a duševní bolest.
K této poruše typicky patří také sebepoškozování. To, že něčí ruce ,,zdobí,, řezné rány, je známkou toho, jak obrovskou psychickou bolest hraničáři zažívají. Není to nuda, není to touha být zajímavá/vý, je to ve valné většina jen zoufalé volání o pomoc.
U lidí s hraniční poruchou je velmi pravděpodobné, že budou mít i další potíže jako je deprese, posttraumatický stresový syndrom, úzkosti apod. Tyto komorbidity bohužel ztěžují léčbu a potíže zhoršují.
Život s depresí či panickou atakou je těžký, ale zpravidla pomáhají léky. Horší je, když se člověk pohybuje na hranici pekla.
Emoce na houpačce, radost a nadšení dokáže rychle vystřídat bezmoc, zlost, smutek či vztek. Je to někdy naprosto vyčerpávající boj. Neskutečně mě mrzí, kolik snů jsem si nesplnila, kolik věcí neudělala, protože jsem si namluvila, že na to prostě nemám.
Jsem empatická, starám se o druhé, dokáži udržet přátelství, ale udržet si vztah je pro mě olympijská disciplína. Toužím pochopitelně po partnerském přijetí i vztahu, ale jakmile vztah začne být vážnější zpravidla si nazouvám útěkářské boty ze strachu, že mě ten druhý nakonec stejně opustí.
Smutným faktem zůstává, že až skoro 90% lidí s touto poruchou přemýšlí o sebevraždě, nebo se jí dokonce rozhodne provést, někdy bohužel i úspěšně...
Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne i já budu zcela vážně přemýšlet o odchodu z tohoto světa a číst si návody na sebevraždu, jako kdyby to byl recept na karlovarské knedlíky se svíčkovou.
Kdo to nezažil, nepochopí.
Co je zajímavé, tato porucha postihuje převážně ženy.
Život s hraniční poruchou osobnosti je jako jízda v automobilu, kterému občas přestanou fungovat brzdy. Je to náročné, občas se vám z toho hrůzou zježí chlupy a vyrazí vám to dech. Mnoho hraničářů je ale umělecky nadaných a kreativních, a tak je někdy náš černobílý svět ten, který paradoxně přináší barvy druhým.
Je to celoživotní boj, který stojí spoustu námahy a úsilí.
Jak říkal Antoine de Saint-Exupéry, „nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou“.
