Vietnamské večerky dnes najdete na každém rohu. Kolikrát obchod ,,Ovoce, zelenina,, v sobě ukrývá arzenál od drogerie až po elektroniku. Vietnamské obchodníky drží nad vodou i jejich časová flexibilita.
Obchodníci z Vietnamu mají otevřeno prakticky pořád, jedinou výjimkou je snad jejich největší svátek- oslava Vietnamského Nového roku. Člověk to ocení zejména na chatě, kdy v nejbližší vesnici místní jednota disponuje zpravidla omezeným sortimentem. Obzvláště my, Pražáci, tam máme problém ulovit chleba natož veku, jakmile šáhnete po bochníku, propichují Vás oči místních...
Takže vietnamský kamenný obchod může být občas záchranou. Jiná věc jsou tržnice s textilem.
Znám lidi, kteří by si tam nekoupili ani tričko, jiní jsou schopni odcházet ověšeni taškami s úlovky.
Nebudu posuzovat kvalitu zboží, boty bych si tam asi opravdu nekoupila. Na druhou stranu je pravda,
že často tričko z velkého obchodního řetězce, který má pobočky po celém světě, do Prahy doputovalo z Bangladéše, Indie či Číny a vydrží rovněž pár praní.
Nejsem rasista, nejsem ani xenofobní. Je mi jedno, jestli vedle mě sedí v MHD černoch, běloch, rudoch nebo třeba Marťan. Na čem mi ale záleží je chování dotyčného.
Situace vietnamské komunity v ČR se poslední dobou rapidně změnila. Vietnamští podnikatelé investují do nemovitostí, kupují byty, často opravdu ve velkém. Mnohá sídliště se pomalu mění v takovou pražskou Hanoj, večer když jdu z práce domů,z některých pater paneláku se line pach vietnamské kuchyně, z oken visí lampiony štěstí. Na parkovištích často sleduji řidičské ,,umění,,vietnamských žen, obdivuji jejich odvahu jezdit i s dětmi, i když ono jim často nic jiného nezbývá.
Také ceny zboží nabízeného Vietnamci nějak povyskočili, i když kvalita šla spíše dolů.
V jedné pražské tržnici jsem viděla bedničku,která nesla roztomilý název ,,MARARINKY,,
nicméně obsahovala cosi, co vypadalo jako po útoku jaderné ponorky...
Občas k ,,Vietnamákům,, taky skočím. Ovšem můj poslední nákup mě doslova vyrazil dech!
Potřebovala jsem tričko, obyčejné tričko na sport, Vietnamská obchodnice mě nasměrovala a já si pár kousků vyzkoušela v místech určení.
Zkoušení oblečení je pro mě utrpení, ale v kabince, která byla slepena z krabic a na podlaze vedly všelijaké dráty, takže jsem celou dobu čekala, kdy dostanu ten správný ,,náboj,, , to byl výkon přímo olympijský...
Tričko mi sice sedlo, ale jelikož jsem sebou neměla hotovost a kartou jsem platit nechtěla a ani nebyla možnost, poprosila jsem zodpovědnou osobu, aby mi tričko nechala u pokladny, že si ho vyzvednu zítra. Vietnamská podnikatelka neváhala, vzala stvrzenku napsala ,,ZALOHA,, a papír mi hodila k pokladně.
Jak je vidět, obchodní centra se mají od vietnamských podnikatelů co učit...
Nechala jsem dotyčné 20,- a odkráčela i se stvrzenkou. Druhý den jsem dorazila i s kamarádkou.
Nakonec jsem se ale rozhodla pro tričko, které předchozí den neměli a zřejmě přivezli ráno.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem položila vybrané tričko na pult a vietnamská obchodnice se na mě podívala vražedným pohledem a řekla:
„Jak to, že si nevzala tamto tričko!“ „Já ho tady nechala a paní přišla a chtěla ho a já řekla, ne ne a neprodala a teď přišla o peníze!“
Požádala jsem jí o vrácení zálohy s tím, že o peníze snad nepřišla, když si beru jiné za stejnou cenu a kamarádka rovněž a ještě navíc podložku k vaně.
„To ne tohle jako, kvůli blbá ženská já přišla o tržba!“
Zkrátím to, po půl hodině hádání jsme odcházely s kamarádkou nejen bez trička, ale já i bez zálohy.
Vím, že dvacet korun není žádný velký obnos, ale jde jaksi o princip.
Vzpomínám na dobu, kdy při návštěvě vietnamského obchodu za mnou chodil maličký usměvavý Vietnamec, který mi celou dobu nosil košík a nakonec ho odnesl i k pokladně. Na dobu, kdy si tihle malí obchodníci vážili toho, že opustili vesnici někde v zapadlém koutu Vietnamu, kde je nečekala zrovna šťastná budoucnost.
Samozřejmě nechci zobecňovat, věřím, že se najdou i ti slušní, nicméně jak by řekla teta Kateřina:
"Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá." případně "Na hrubý pytel, hrubá záplata."
Je smutné, že v tomto případě spíš platí rčení: "Peníze kazí charakter"
