Já ne, to ta rodina

Když se nám v životě nedaří, často hledáme důvody proč zrovna nám se to děje. Výmluvy jsou po ruce a jsou tak pohodlné. To já ne, to ta moje hrozná rodina Přiznat si svůj podíl viny na vlastním osudu totiž hodně bolí.

Každý z nás od svých rodičů zdědil specifické znaky na bílých krvinkách tzv. HLA znaky – jednu polovinu od matky, druhou po otci. Některé tyto znaky se prokazatelně pojí s vyšším rizikem vzniku a rozvoje určitých chorob, jako je třeba cukrovka nebo celiakie. Škoda, že vlastní neúspěchy, neschopnost poprat se s životními překážkami, lenost, prokrastinaci, tendenci vybírat si lehčí cesty nebo utíkat před problémy či vztahy nemůžeme na tahle „čísílka“ taky svést. Jak by se člověku ulevilo!

Jednou jsem se shodou náhod setkala s člověkem, který měl za sebou několik finančních průšvihů – ty skončily větším finančním podvodem. Z většiny zaměstnání byl odejit kvůli svému chování, konfliktům a podobně.

Ovšem měl omluvu: To já ne! To ta moje rodina!

Podle něj všechny problémy jako půjčování si peněz, nevracení částek kamarádům nebo podvod jsou způsobené tím, že se mu v rodině dost nevěnovali. Táta pil, máma byla taky často na pracáku, sociální pracovnice si u nich podávaly dveře. Jeho vlastní bratr má ale čistý trestní rejstřík, vystudovanou vysokou školu a fungující manželství.

A já si často kladu otázku, jak je možné, že máme stejné rodiče, stejný základ, a přesto jeden prochází životem bez jediného škobrtnutí a v roli „slušňáka“, zatímco druhý se potácí na okraji společnosti a většina jeho kámošů nosí zelenou teplákovku na Ruzyni.

Na mých dvou neteřích se dají rozdíly mezi sourozenci ukázat přímo exemplárně. Mladší byla od mala hodně aktivní, neposedná, extrovertní, na pískovišti zlobivého chlapečka přetáhla hrabičkama. Starší dodnes ke štěstí stačí pár kamarádek. Je to takové dítě "mouchy snězte si mě". Její mladší sestra nemá problém bez pokynu autorit se hnout z místa, nenechá se jen tak řídit, čímž občas pravda dohání k zoufalství učitelský sbor. Na druhou stranu je to právě ona, kdo vehementně brání svoje spolužáky, kteří se neumí bránit, jsou fyzicky slabší nebo se jakýmkoliv způsobem odlišují a stávají se tak snadným terčem posměchu či šikany.

Obě přitom měly stejný start, žádná nedostala automaticky lepší karty. Někteří psychologové tedy hovoří o tom, že určitou roli může hrát i věkový rozdíl mezi sourozenci.
Pro staršího je příchod malého vetřelce někdy doslova zemětřesením. Některé děti mohou začít reagovat zhoršením školních výsledků, žárlivými scénami či domáháním se pozornosti. Jiné dítě se naopak uzavře do sebe a vytvoří si svůj vlastní svět.
Rodina má bezesporu v životě člověka obrovský význam. Jsou to právě rodiče, osobnost členů rodiny a nejbližších, s nimiž dítě žije, kdo se nejvíce podílí na vývoji a utváření jeho osobnosti.
Jeden můj kamarád s oblibou říkává: „Geny nevyčůráš.“
Já si osobně ale myslím, že svoje vlastní selhání na životní cestě či v partnerských vztazích, nemůžu jen tak házet na rodinu.

Každý z nás má základní kámen od svých rodičů. Možná má špatný tvar či barvu, ale otesat si ho už budeme muset sami, s tím nám bohužel nikdo nepomůže.

Máme karty, se kterými musíme hrát, a na rodiče všechno holt svádět nemůžeme. Jako dospělí máme  možnost svůj osud měnit. Já vím – je to těžké, složité, bolí to a taky je to hrozně nefér.
Doufám, že na vás teď nepadla deprese...

Pokud jo, vyražte ven, je hezky!
A třeba potkáte i fčely a motýle!