Když se řekne blázinec, valná většina lidí si představí zamřížovaná okna a postavy jak z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Pobyt na psychiatrii má jistý pejorativní nádech a je to něco, čím se člověk zrovna rád nechlubí.
Já jsem se v blázinci ocitla dobrovolně a na vlastní žádost. Ne, že bych prostě jednoho dne zabalila kufr a bušila na dveře psychiatrie v touze nechat se umístit na otevřené oddělení. Jen jsem se jednoduše dostala do bodu, kdy moje deprese začala nade mnou vítězit a brousit si nože a já si uvědomila, že doma to už zkrátka nedám. Po dohodě s psychiatrem jsem si tedy začala pakovat kufr a vyrazila vstříc novým a nevšedním zážitkům. Jen žabky a nafukovací lehátko chybělo...
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se ocitla v moderním zařízení, kde platí heslo: profesionalita s lidským přístupem. Připadala jsem si tam spíše jak na prázdninovém táboře, než na místě, kde se léčí nemocné duše.
Pobyt na otevřeném psychiatrickém oddělení se moc neliší od hospitalizace na jiném oddělení. Jediné, co připomínalo blázinec byly každodenní fronty na léky.
A s kým jsem se tam setkala?
Tak třeba Pepa - voják z povolání, který má za sebou několik vojenských misí na Balkáně. Ačkoliv je Pepa chlap jak hora, není pochopitelně zcela imunní vůči válečným traumatům, a tak si z Balkánu přinesl posttraumatickou stresovou poruchu. Není snad noc, aby se neprobouzel zpocený hrůzou z šílených snů, ve kterých bouchají miny a lítají zranění i mrtví...
Ema - holčina, kterou deprese dohnala až za zdi psychiatrické kliniky poté, co se pokusila o sebevraždu. Kdo nezažil nikdy opravdové deprese, nemá ani páru o tom, jaké to je, když váš mozek pohltí černočerná tma a unaví vás i vstávání z postele! Deprese pohltí vaši duši a v návalu naprostého zoufalství vám představa sebevraždy začne přinášet úlevu od každodenního marastu.
Nebo třeba Luboš - sympaťák, který se po smrti matky, ztrátě zaměstnání a dalších životních stresorech prostě rozložil jak kostičky lega.
Duševní nemocí trpí každý pátý Čech. Mít depresi, panické ataky či poruchu osobnosti je stále tak trochu tabu.
Deprese je něco, co člověk nechytne po prohýřené noci v baru. My, blázni, za svůj stav nemůžeme, nepomůžeme nám kontakt s anděli či vyčištění čaker.
Co nám ale pomůže výrazně je pochopení ostatních.
V blázinci jsem potkala lidi všech věkových kategorií, kteří každý den svádí boj se svými démony.
Setkala jsem se tam s lidmi s obrovským srdcem, pro které navzdory nepříznivému osudu není empatie cizí pojem.
Kéž by takových bláznů chodilo po světě víc!
