V prezidentských volbách Miloš Zeman suverénně obhájí svůj post na další funkční období, načež se rozvíří po česku „Trumpovská“ vlna nespokojenosti.
Přestože pan prezident Zeman ještě nepotvrdil svoji kandidaturu, je to něco jako s napětím sledovat, zda ráno opět vyjde slunce. Konečně pokud mu v tom dle jeho uvážení nebude bránit zdravotní stav, pak je to jen logické vyústění jeho politického působení.
Je nasnadě, proč je míra jistoty jeho volby tak jistá. V české politické kultuře nikdo bez trestněprávních šrámů nepůsobil tak dlouho, jako Václav Klaus a Miloš Zeman. Ostatní vrcholní politici se vždy omezovali na prosazování záležitostí realizovatelných v konkrétním volebním období a často ještě více prioritně na své vlastní zájmy. Za skoro 30 let se v ČR neprofiloval žádný jiný politik s vlastními názory.
Důvodů je hned několik. V ČR republice není zvykem, aby se lidé úspěšní ve svých oborech zapojovali do veřejných aktivit, neboť v tom vidí spíše něco, co by mohlo pošpinit jejich dobré jméno. Díky tomuto se politika ochuzuje o ty nejkvalifikovanější. Další překážkou je vnitropolitický boj připomínající spíše boj vepříků o korýtko, které jsou ochotni ve spásné naději popustit, jen je-li prázdné. Bohužel zprofanované politické strany nemůže při nezměněném složení vepřína spasit jediný světec v čele. Neméně k absenci vhodných kandidátů na prezidentskou funkci přispívá postoj samotných politických stran, kdy odstranění vůdcové musí být orwellovsky zadupáni a pošpiněni. Kdysi jsem měl možnost se v USA setkat s jejich někdejším prezidentem. Nikdo ho neoslovoval jinak, než „pane prezidente“, neboť to nepovažovali za titul spojený pouze s výkonem funkce, ale jako projev doživotního uznání. Kdo nemá dlouhé prsty, pak v ČR s koncem výkonu funkce ztrácí nárok na uznání.
Kde by se potom měla vzít nejistota pana prezidenta Zemana? Leda by byl protikandidátem právě „pan prezident“ Klaus. Dle všeho se tak nestane, neboť tito názoroví odpůrci dokázali projevit vzájemnou úctu k silné osobnosti toho druhého. Jak se ukázalo v minulých volbách, nestačí, aby se bez dlouhého veřejného působení náhle objevil spásný šlechtic či zahraniční vědec. Nynější potenciální kandidáti opravdu působí pro pana prezidenta hrozivě: oholený a naleštěný taťka šmoula, sluníčkářský klerik v ateistické zemi, úspěšný hudebník bez not pro politiku, exilující umělec trhající české vlajky, neznámý podnikatel, nacionalistický ex-poslanec zavíraný v době volby prezidenta, „ňuňuňu“ roková zpěvačka, režisér a herec obrany, diplomat působící v zahraničí, Kalouskem zastíněný právník, vlastní stranou zrazený sexy mozek, mistr Senátního vtipu, japonsko-český nacionalista, anarchizující dobrotivý lékař atd. O čem pak budou následné protesty, o neuznání toho s největší podporou?
Není divu, že přicházející volby nevzbuzují velká očekávání na změnu. O to zajímavější volby budou následující, ať již v řádném či předčasném termínu. Jen spoléhat na to, že se objeví všemi milovaný Rumcajs, by mohlo vést k tomu, že úspěch bude slavit Jánošík.
