Evropská unie, resp. Evropská společenství vznikla na principu vzájemné spolupráce za účelem překonání mezinárodních bariér. Po letech existence začaly evropské struktury nabírat vlastní život, který jakoby se odtrhl od svých tvůrců a vláčeje je, šel dál vlastní cestou.
Primární kooperativní myšlenka se vyvinula v kýženou subsidiaritu, tedy úkolem vzniklého tělesa byla především podpora v záležitostech, které překračovaly hranice nebo schopnosti jediného státu. Tím byla zachována určitá míra svobody vnitrostátního uspořádání odpovídající sociálním a kulturním podmínkám dané společnosti.
V členských státech často neznámí političtí chrti vzniklé entity ji posouvali bez kontroly a hlavně vnitrostátního přesvědčení. Pokrok často naráží na zavedená řešení, nicméně se jedná o po-krok, nabídku pozvolné změny, nikoli po-skok, s kterým se společnost nezinteriorizuje, neboť odporuje kulturnímu paradigmatu.
Zavedení supranacionality evropského tělesa tendujícího k federativnosti nutně muselo a musí narážet na kulturní roztříštěnost států, které bez generačního vžití změn jen těžko mohou akceptovat unifikační tendence.
Málokterý Francouz by toužil po kulturní jednotě s Anglií a takovýchto antagonistických vztahů je většina. Evropská unie se staví do role, která s každým dalším po-skokem ztrácí na své legitimitě. Vysmívané centrální řízení ekonomiky tak dostává novodobé zrcadlové ztvárnění. Nabízí se tedy nutně otázka, zda tento odlesk nebude i ve vztahu k dalšímu vývoji.
Nově vznikající instituce a jejich orgány, namísto toho, aby byly nadány subsidiární a konzultační pravomocí (využitelné jen na přání jednotlivých států), nabývají autoritativních a unifikačních pravomocí. Toto řešení ztrácející politickou legitimitu nemůže reflektovat národnostní specifika, ani dostatečně rychle reagovat na „periferní“ či „lokální“ problémy.
Základním principem budování polistopadového demokratického státu byla vnitrostátní decentralizace a dekoncentrace státní moci. Na evropské úrovni byl však nastartován proces opačný, možná časem nedemokratický a protiprávní.
Nevychází-li autorita nadnárodních uskupení z přirozené legitimity, nýbrž mocenského vynucení, nelze než očekávat historicky se opakující vývoj vedoucí k zániku.
Primárním úkolem novodobých evropských politiků by měla být maximální snaha o zachování decentralizace, dekoncentrace a subsidiarity. Jen za takových okolností mohou být zachována kulturní specifika, byť vzájemnou dlouhodobou interakcí povedou k přirozené harmonizaci.
Řešení dnes účinná v jednom členském státě nelze pouze přenést do jiného, bez příslušné společenské adaptace. Zkostnatěle unifikovaná řešení přinášejí zpočátku úsměv a končí pořádným mrazením po zádech.
Odejmou-li se pravomoci současným vnitrostátním institucím a budou-li evropsky koncentrovány, nelze než očekávat odbojný postoj nevedoucí ani k unifikaci, ani subsidiaritě, dokonce ani kooperaci nýbrž k destrukci.
