Péče nebo represe

Naše demokracie se dostává do jakési cyklické fáze, kdy stejně jako po „sametové revoluci“ dočasně zavládali pocity, že demokracie je absolutní volnost, trh je vše regulujícím prostředkem a lidé se proto mají chovat v duchu Hobbesova homo homini lupus. Trochu to připomíná nástup komunistické ideologie, kdy jen povinnosti, resp. právo mělo být odbouráno pro jeho nadbytečnost.

Najít kompromis mezi dostatečnou mírou svobody a množstvím příkazů je věčně trvající proces. Naše společnost je primárně založena na principu obvyklého průběhu okolností, ať již založeném na právním povědomí nebo socio-kulturních zvycích. Řada právních norem tak jen kopíruje zvyky tak, aby eliminovala z kvantitativního hlediska excesy minimálního množství lidí.

Zásadou demokratického právního státu by měla být prevence a ochrana těch, kteří nejsou kvalitativně způsobilí ovlivnit jednání nebo posoudit jeho následky. Tak stát ukládá povinnou školní docházku, očkování, ale i třeba technické kontroly aut nebo povinné užívání bezpečnostních pásů. Je proto absurdní brojit proti povinnostem, které jsou odůvodněně primárně orientovány na prevenci, díky nimž si společnost uchovává kulturní a životní úroveň. Svoboda tedy není omezena jen svobodou druhého, ale důvodně též prevencí před sebou samým.

Péče nebo represe

Každé práv nebo povinnost má svůj rub a líc, tak je jedni vykládají jako prospěšné a druzí jako škodlivé. Pousmál jsem se nad jedním novinovým článkem kritizující povinnost rodičů nechat očkovat své děti proti daleko více nemocem, než je tomu v „západní Evropě“.

Naše demokracie se dostává do jakési cyklické fáze, kdy stejně jako po „sametové revoluci“ dočasně zavládali pocity, že demokracie je absolutní volnost, trh je vše regulujícím prostředkem a lidé se proto mají chovat v duchu Hobbesova homo homini lupus. Trochu to připomíná nástup komunistické ideologie, kdy jen povinnosti, resp. právo mělo být odbouráno pro jeho nadbytečnost.

Najít kompromis mezi dostatečnou mírou svobody a množstvím příkazů je věčně trvající proces. Naše společnost je primárně založena na principu obvyklého průběhu okolností, ať již založeném na právním povědomí nebo socio-kulturních zvycích. Řada právních norem tak jen kopíruje zvyky tak, aby eliminovala z kvantitativního hlediska excesy minimálního množství lidí.

Zásadou demokratického právního státu by měla být prevence a ochrana těch, kteří nejsou kvalitativně způsobilí ovlivnit jednání nebo posoudit jeho následky. Tak stát ukládá povinnou školní

Péče nebo represe

Každé práv nebo povinnost má svůj rub a líc, tak je jedni vykládají jako prospěšné a druzí jako škodlivé. Pousmál jsem se nad jedním novinovým článkem kritizující povinnost rodičů nechat očkovat své děti proti daleko více nemocem, než je tomu v „západní Evropě“.

Naše demokracie se dostává do jakési cyklické fáze, kdy stejně jako po „sametové revoluci“ dočasně zavládali pocity, že demokracie je absolutní volnost, trh je vše regulujícím prostředkem a lidé se proto mají chovat v duchu Hobbesova homo homini lupus. Trochu to připomíná nástup komunistické ideologie, kdy jen povinnosti, resp. právo mělo být odbouráno pro jeho nadbytečnost.

Najít kompromis mezi dostatečnou mírou svobody a množstvím příkazů je věčně trvající proces. Naše společnost je primárně založena na principu obvyklého průběhu okolností, ať již založeném na právním povědomí nebo socio-kulturních zvycích. Řada právních norem tak jen kopíruje zvyky tak, aby eliminovala z kvantitativního hlediska excesy minimálního množství lidí.

Zásadou demokratického právního státu by měla být prevence a ochrana těch, kteří nejsou kvalitativně způsobilí ovlivnit jednání nebo posoudit jeho následky. Tak stát ukládá povinnou školní docházku, očkování, ale i třeba technické kontroly aut nebo povinné užívání bezpečnostních pásů. Je proto absurdní brojit proti povinnostem, které jsou odůvodněně primárně orientovány na prevenci, díky nimž si společnost uchovává kulturní a životní úroveň. Svoboda tedy není omezena jen svobodou druhého, ale důvodně též prevencí před sebou samým.

docházku, očkování, ale i třeba technické kontroly aut nebo povinné užívání bezpečnostních pásů. Je proto absurdní brojit proti povinnostem, které jsou odůvodněně primárně orientovány na prevenci, díky nimž si společnost uchovává kulturní a životní úroveň. Svoboda tedy není omezena jen svobodou druhého, ale důvodně též prevencí před sebou samým.