Když dva dělají totéž, není to totéž. V roce 1963 přiletěl americký prezident John Fitzgerald Kennedy přiletěl do Západního Berlína. Bylo to dvaadvacet měsíců po postavení Berlínské zdi, kterou Spojené státy přijaly jako bolestnou cenu za svobodu a bezpečnost, a obyvatelé Západního Německa to museli se skřípěním zubů přijmout. Kennedyho berlínský projev o lidské svobodě a rozdílu mezi svobodným světem a komunismem je považován za jeden z jeho nejlepších proslovů..
Větu, díky které projev vstoupil do historie, si však trochu paradoxně nachystal až na poslední chvíli. Krátce před vystoupením se zeptal svého tlumočníka: „Jak se řekne německy Jsem Berlíňan?“ A chvíli před tím, než řeč pronesl, si pak nacvičoval správnou německou výslovnost. Chyby se podle jazykových puritánů stejně nevyvaroval, protože v pojmenování obyvatel měst a zemí se v němčině neurčitý člen nepoužívá. Kennedy měl správně říci Ich bin Berliner (Jsem Berlíňan), místo toho řekl Ich bin ein Berliner (Jsem kobliha, protože v Berlíně se jeden z druhů koblih nazývá (der) Berliner).
Nicméně všichni pochopili, že Kennedy nemyslel koblihu, ale že se spontánně ztotožnil s občany města, svíraného ze všech stran mrazivým komunistickým světem. Jeho slova se stala symbolem solidarity svobodného světa. Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoliv, jsou berlínskými občany. A prezident Kennedy jako svobodný občan si pokládá za čest říct: Jsem Berlíňan.
Není to tak dlouho, co v Paříži řádili islámští teroristé. Tři muži ozbrojení útočnými puškami a granátometem napadli redakci satirického magazínu Charlie HEBDO. Úřady potvrdily 12 mrtvých. O dva dny později přepadli dva muslimští teroristé obchod s košer potravinami ve východní části Paříže. 4 rukojmí zemřeli.
Světem se řítila vlna solidarity, vyjádřená parafrází na někdejší Kennedyho výrok Je suis Charlie, Já jsem Charlie.
V pátek 27. února byl v Moskvě zavražděn Putinův kritik Boris Němcov. Neznámý vrah ho zasáhl čtyřmi střelami do zad když přecházel most pod Kremlem. I v tomto případě se masově objevily transparenty s nápisy Jsem Boris.
Korunu všemu nasadil prezident Miloš Zeman, když ve svém projevu na výroční konferenci Americko-izraelském výboru pro veřejné záležitosti (AIPAC) opakoval prezident Miloš Zeman Jsem Žid v češtině, pak ještě v angličtině a hebrejštině, aby snad jeho výrok někdo nepřehlédl.
Už v lednu na slavnostní recepci k zahájení připomínkových akcí v Česku k 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi hovořil Zeman o tom, že je „jedním z šesti milionů Židů, kteří byli zavražděni nacisty.“
Tak tedy kdo vlastně jsem? Berlíňan? Charlie? Žid? Boris? Chybí jen, aby teď někdo prohlásil Jsem Uherskobroďan.
Aby mi bylo dobře rozuměno. Samozřejmě i já jsem zděšen rostoucí hrozbou mezinárodního terorismu, barbarskými exekucemi Islámského státu, únosy nevinných lidí, zabíjení, vojenskými konflikty, které se dnes táhnou od severovýchodní Ukrajiny, přes Palestinu a Střední východ, až po masakry v afrických státech. Nepodceňuji ani nezpochybňuji význam solidarity a aktivní podpory všem demokratickým silám, které jsou ve stále rostoucím nebezpečí, včetně těch našich.
Ale staré české přísloví praví, že stokrát opakovaný vtip přestává být vtipem. Stokrát omílaný slogan ztrácí svůj původní smysl, jeho apelativnost se mění v úšklebek ješitného narcisismu.
V knize Jak jsem se mýlil v politice přiznává Miloš Zeman, že Karel Kryl tvrdil, že by za dobrý bonmot prodal vlastní babičku. Obává se, že prezident Zeman už všechny své babičky vyprodal.
Na slavný výrok prezidenta Kennedyho navázal o čtyřiadvacet let později, v roce 1987, jiný americký prezident Ronald Reagan. V projevu u Brandenburské brány neříkal „Jsem Berlíňan,“ ale vyzval tehdejšího sovětského vůdce „Pane Gorbačove, zbourejte tu zeď.“
Dva roky na to se jeho slova stala skutkem.
Ivan Bednář
ivanbednar.blog.iDNES.cz
