Někdo se mě pokouší zastrašit. Rozbili mi čelní sklo u auta, údajní policisté vyděsili manželku vyšetřováním dopravní nehody, kterou jsem snad měl způsobit a zavinit při ní smrtelný úraz chodce. Po té mi někdo bez poškození otevřel auto, nechal ho otevřené a stáhnul všechna čtyři okna. Auto nechal stát jako výstrahu, že „oni“ dokáží všechno.
Mám se toho bát?
Asi bych měl. Ale když o tom přemýšlím, říkám si, že ne. Nejde samozřejmě jenom o mně. Na to jsem malá ryba. Ale ono je to všechno jen odrazem politické situace nedávných i dnešních dnů.
Stanislav Gross zavedl v politice loupeživý režim s andělskou tváří. „Myslím to upřímně,“ hlásal, a s bezelstným úsměvem na tváři vypálil burzovní rybník všem hráčům, kteří obchodují s akciemi. Vydělat obratem ruky téměř sto miliónů korun, to už chce pořádný kus loupeživého fištrónu.
Jeho nástupce Jiří Paroubek neměl k dispozici tu správnou upřímnou tvář, a tak vnesl do politiky vulgaritu a brutalitu. Politický buldozerismus. Na křtu jeho knížky se vraždilo.
Bohužel na to přistoupil i někdejší šéf ODS Mirek Topolánek a v duchu hesla na hrubý pytel hrubá záplata Paroubkovi zdatně konkuroval. Naštěstí žádnou knížku, pokud vím, nekřtil.
Zdálo se, že s odchodem obou těchto politiků nastane obrat k lepšímu. Chyba lávky, na scénu totiž vtrhly Věci veřejné.
Hladové VeVerky se jim teď říká.
Nejde jen o finanční prostředky, kterých se VeVerky zmocňují s brutalitou žíznivých berků, v koncentrované podobě ztělesňují všechna politické neřádstva, která se v poslední době objevila. To oni vnesli do politiky fízlování a diletantismus.
Co provádí Radek John na ministerstvu vnitra je do nebe volající. Ostatně petice policistů, hasičů a zaměstnanců ministerstva požadující Johnovo odvolání, nespadla z nebe.
Dobešovy aféry již delší dobu plní stránky novin – falšování seminární práce, závratné odměny pro kamarádíčky, špehování podřízených, to je jen špička ledovce aktivit někdejšího vězeňského psychologa a šéfa recruitmentu (česky řečeno „kádrováka“) špehovací agentury ABL.
A nejsou snad Bártovy snahy „jít boháčům v luxusních autech“ po krku děsivé? Kovaný komunista by řekl „zaprodal svoji třídu, jen aby se zalíbil lidu.“
Všichni tři nerozdílně kolem sebe šíří strach a teror, podřízení se třesou o místa, firmy o zakázky.
Proto píši tento článek. Dobře rozumím vzkazům, které dostávám. Měl bych se bát, a taky se bojím.
Ale v síni se, odpusťte mi ten výraz, neposeru.
Na to mám tuhle zemi příliš rád.
Budu jen nostalgicky vzpomínat na časy pánů Klause a Zemana, kteří, ač i oni měli pochopitelně své chyby, nastolili v české politice zásady demokracie a vzájemného respektu. Dokázali se domluvit, aniž se vzájemně vydírali a uráželi. Byli vtipní, ne vulgární. Byli politiky, a ne poberty.
Odpůrci opoziční smlouvy jistě teď nadskakují na židli. Ale opoziční smlouva je nevinnou hrou proti tomu, co se děje dnes.
Ivan Bednář
