Proč by nás mělo zajímat to, co se děje na Ukrajině

Prošli jsme štědrovečerními svátky míru a klidu (/chachacha) a čeká nás silvestrovské běsnění s rachejtlemi a šampusem. Dost na to, aby si člověk řekl, dejte mi se vším pokoj, já už bych chtěl mít chvilku klidu. Nebylo by tedy divu, že nás nějak moc nevzrušuje to, co se děje na Ukrajině. Máme svých starostí dost.  Žijeme v poněkud letargizujícím bludu, že studená válka skončila před téměř pětadvaceti lety pádem berlínské zdi. Jenomže, jak se zdá, ta studená válka zdaleka NESKONČILA. Jenom se její fronta posunula o několik set kilometrů na východ.

Některé rysy toho, co se na Ukrajině odehrává, nápadně připomínají to, s čím máme neblahé zkušenosti z roku 1968. Tehdy spatřil světlo světa, zřejmě podvržený, dopis 99 Pragováků, kteří požadovali vojenský zásah Sovětského svazu. Po roce 1989 také vyplul na světlo boží tzv. zvací dopis Vasila Bilaka a spol., kterým se dožadovali okupace Československé socialistické republiky, aby byl v republice uchován socialismus na věčné časy.

Po srpnové okupaci probíhaly v Praze a na mnoha místech mohutné demonstrace, které přetrvaly až do roku 1969, kdy ty demonstrace potlačili domácí zrádci, včetně toho zbožňovaného Dubčeka, který, ve snaze zalíbit se staronovým pánům, podepsal jako předseda Národního shromáždění ostudný „pendrekový zákon“, umožňující tvrdě postihovat účastníky demonstrací a kohokoli, kdo by „narušoval socialistický společenský řád“.

Protesty a stotisícové demonstrace dnes zmítají současnou Ukrajinou. Část země (především ta západní) si přeje pokračování sbližování Ukrajiny a Evropské unie, část země (především jihovýchodní provincie) si přeje větší připoutání k Rusku. To nabídlo Ukrajině mnoha miliardovou půjčku, kterou Ukrajina zoufale potřebuje, a také výrazné snížení cen plynu z ruských zdrojů. Evropská unie není zdaleka tak štědrá.

Projekt Východního partnerství, které bylo zahájeno za Topolánkova předsednictví EU v roce 2009, podporuje politické, společenské a hospodářské reformní snahy v šesti post-sovětských států (Ukrajiny, Moldavska a Běloruska, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu), s cílem zvýšit demokratizaci a řádnou správu, energetickou bezpečnost, ochranu životního prostředí a hospodářský a společenský rozvoj. Výsledky třetího summitu, který se konal v listopadu ve Vilniusu, byly však více než rozpačité.

Ukrajina nakonec asociační dohodu nepodepsala, Arménie ji neparafovala. Rusko, které vytvářelo na tyto země nátlak, bere Východní partnerství jako ohrožení vlastních zájmů. Proti Partnerství postavilo svůj projekt tzv. Euroasijskou unii (Ruská federace, Kazachstán, Bělorusko a snad i Ukrajina, Kyrgystán a Tádžikistán). A zdá se, že je úspěšnější než EU.

Ukrajina ale není jen politicky rozštěpená, jde přece o území, kde probíhá hranice mezi dvěma základní náboženské proudy – pravoslavné církve (tzv. východní) a římsko katolické (západní). Historicky jde o rozpor, který započal již někdy ke konci prvního tisíciletí, kdy postupně narůstalo napětí mezi východní a západní církví, které vedlo až k velkému schizmatu v roce 1054. Definitivní rozpad církví pak nastal teprve po čtvrté křížové výpravě (1202 – 1204). Řecké ortodoxní církvi se až po osmi stech letech (!) v roce 2004 za masakr, způsobený bojovníky čtvrté křížové výpravy, omluvil papež Jan Pavel II.

„pogrom“