Je nepochybné, že se ocitáme v nějakém historickém zlomu. Nejde jen o to, že od poslední radikální společenské změny uplynulo víc než dvacet let (a to je pro naší zemi určující, vzpomeňte 1918, 1938, 1948, 1968, 1989), ale jde o to, že se na jedné straně radikalizují některé společenské vrstvy, na straně druhé převládá apatie a znechucení. A taky tradiční české kverulantství a věčná nespokojenost s vlastním osudem, podporovaná drtivě se valícími korupční aféry poslanců a vládních politiků. Bárta, Škárka, Kočí, Rath, Chaloupka a teď ještě, proboha, Parkanová.
V obecné politice provládní síly jednoznačně usilují o provedení systémových reforem, které jsou z hlediska budoucnosti našeho státu zřejmě nezbytné, na straně druhé stojí ale odbory, které se za tichého nesouhlasu většiny členské základny zvolna mění v opoziční politickou stranu, požadující odchod vlády a zastavení reforem. Okouzlen úspěchem bývalých odborářů Škromacha a Štecha, vidí se už Zavadil v křesle předsedy Senátu. Konec konců i ten Rath se vyškrábal do ministerské sesle po zádech lékařských nespokojenců. Stop vládě, křičí na náměstích. Ale jakou vládu chtějí, neříkají. Můžeme se jen domýšlet. V logu Českomoravské konfederace odborových svazů je sice šťopka černá, ale pod ní se skví nenápadně rudá třešnička.
Na jedné straně starší generace, která pamatuje, jak to chodilo za komunistů a i přes rozhořčení nad některými politickými a společenskými skandály s vývojem de fakto souhlasí, na straně druhé mladá generace odmítající zavedené politické strany, podle nich zdiskreditované, a hledající nějakou alternativu. V tom je aktivně podporují média a zdivočelí novináři, a výsledkem je permanentní zrod nových obskurních politických uskupení, od kterých si mladí slibují jakýsi všelék na korupci a kmotrovství. Výsledkem je, jak ukazuje příklad Věcí veřejných, korupce a podplácení uvnitř vlastní strany, a další deziluze.
Nedá se říct, že bychom se ale měli nějak špatně. Ba, podle některých se dnes máme nejlíp, jak jsme se kdy měli, jenomže …. Jenomže, jak mi jeden soused na chalupě v hospodě řekl: ano, my se máme dobře, ale jsme naštvaní, jak se „oni“ mají dobře.
Už zase „oni“. Jako za komunistů, na jedné straně lidi, na straně druhé „oni“.
Schyluje se tedy k nějakému velkému třesku. Ale k jakému?
V roce 1948 to bylo jednoduché – máme kapitalismus, šup, přehodíme výhybku a máme socialismus. A komu se to nelíbí, půjde za mříže.
I v tom 89 to bylo podobně. Máme socialismu, šup, přehodíme výhybku a máme kapitalismus.
Jenomže kam přehodíme výhybku teď? Zpátky do socialismu se už nikomu nechce (ani těm komunistům ne), a nic jiného zatím není známo.
A tak si myslím, že jedinou cestou je návrat k tradičnímu konzervativnímu liberalismu. Tedy jako základ maximální svoboda, a to jak osobní, tak i ekonomická a politická. Nedá mi, abych tady necitoval klasickou liberální tezi: Svoboda tvé pěsti končí na špičce mého nosu.
Důraz na soukromé vlastnictví, řád, autoritu, tradici, vlast, rodinu, náboženství, morálku a minimální stát, jakkoliv působí ta slova jako fráze.
Tady myslím, že jsme za uplynulých dvacet let příliš neudělali. Ale rozhodně to nevyřeší zakládání stále nových a nových politických stran. A že se jich před volbami zase vynoří!
To jsou klacky na cestě, abychom se posunuli o kousek dál
Ivan Bednář
