Měli jsme nedávno v hospodě na chalupě zvláštní debatu. Pochopitelně o politice, vedle fotbalu se o ničem jiném v hospodách přece nemluví. Probírala se poslední situace ve sněmovně a ve vládě. Názory byly takřka jednotné, politika je svinstvo, a horší než je to teď, už to snad ani být nemůže. Takový názor samozřejmě není příliš překvapivý, to co se dnes odehrává, snad opravdu horší být nemůže. Ale přesto v té debatě zazněly názory, které stojí za pozornost.
První názor: je to skutečně strašidelné, ale znárodňovat se už nebude, dneska to není možné. Jenomže já si myslím, že je. Že se znárodňovat nebude, to si asi mysleli i naši mnozí otcové v únoru 1948. Gottwald přece řekl, že sovětskou cestou nepůjdeme. A pak se na ní pod dozorem sovětských poradců vydal. Začalo se znárodňovat – nejdřív ty velké podniky, to lidem tolik nevadí, ale pak došlo i na ty menší, až došlo na ty nejmenší, živnostníky. A během, deseti let jsme měli stát znárodněný dočista. Záviděli nám to ostatní soudruzi z Endéer, Maďarska, Polska. Tam se živnostníci přece jen udrželi.
Námitka, že to bylo a dneska že už to být nemůže, je lichá. Svědectví je prosté. Před několika dny argentinský senát odhlasoval zestátnění energetické společnosti YPF. Argentinská vláda by tím měla získat 51procentní podíl v největší energetické firmě v zemi a prakticky by tak dostala pod kontrolu ropnou produkci. Španělé, kterým firma patří, krok kritizují a hrozí odvetou. Návrh podpořila i část opozice a souhlasí i většina obyvatel. Mnozí totiž věří, že právě privatizace státních společností a uvolňování trhu v 90. letech minulého století způsobilo krach Argentiny na přelomu let 2001 a 2002. "Kdokoliv miluje Argentinu jako svoji zemi, musí souhlasit. Ten zákon chrání zájmy naší země," kometoval situaci jeden z bývalých zaměstnanců YPF Ramon Mercado. Jakoby skutečným důvodem hospodářské krize v Argentině nebyla prohraná válka o Falklandské ostrovy, které nezákonně okupovala vojenská junta ve snaze odvrátit pozornost od hlubokých politických problémů v zemi.
A co počínání Chaveze ve Venezuele či Moralese v Bolivii. Tam se za potlesku světových levičáků vesele znárodňuje jedna firma za druhou.
Že je to daleko až za „mořem piva“, jak zpívali Voskovec s Werichem? Taky omyl. Není. V dnešním globalizovaném světě je to v sousední vesnici.
Takže, kdo může s naprostou jistotou vyloučit, že až se k moci dostane Dluhoslav Sobotka, že mu nějaký „poradce“ nevnukne nápad kde vzít peníze, které chybějí a neznárodní třeba mladoboleslavskou škodovku. Vždyť přece vydělává! A proč mají zisky shrabovat Němčouři, když je přece škodovka odjakživa naše. Ještě by mu zatleskali.
A až by prošustroval peníze ze škodovky díky pětiletému plánování, sebral by něco jiného. Třeba by se znárodnily telekomunikační společnosti. Ty přece také vydělávají. A pak by došlo na ty menší a menší firmy, a kdepak by se to asi zastavilo?
Znárodňování by sebou přineslo i další jev – politické procesy. Nesouhlasíš se znárodňováním – jsi nepřítel státu. A nepřítel státu patří přece před soud. A by se před porotou zčista jasna ocitla řada lidí, jejichž největším a jediným prohřeškem by bylo, že protestují proti sociálně demokratickým „reformám.“
Takže to máme – znárodňování, politické procesy.
Zbývá poslední názor – volby.
Spousta lidí, a přiznejme, že většina z nich pochází z tzv. intelektuálních elit, volila v posledních volbách věci veřejné. A jediný Vít Olmer je patrně bude volit i v nadcházejících. Budiž, naletěli.
Jenomže problém je v tom, že jejich ješitnost a osobní pýcha jim nedovolí, aby si svůj omyl přiznali. Nedrbou si dneska hlavu a nevyčítají si, že hloupě podlehli falešným slibům a odbarveným blondýnkám. Neschopnost přiznat si chybu povede k jedinému – „elity“ znovu naletí, až jim nějaký ten Babiš, Jančura či Janeček předloží zase podobný projekt, jako předložili Bárta s Morozem.
Přece i ve volbách 1946 došlo, jak se obvykle říká, k selhání těchto „elit“ a k moci se dostali komunisté, kteří tu moc ze svých spárů už nepustili. A když hrozilo, že by o ni přišli, vyzbrojil Gottwald milice a bylo.
Vidíte, takové obyčejné hospodské tlachy.
Jenomže ta realita je taky jenom taková obyčejná. Zbývá najít nějakého vhodného vnějšího nepřítele. Ale ten je přece už dávno dán – mezinárodní kapitál.
Že přeháním? No jistě. Ale zase ne tak moc.
Ivan Bednář
