Nedávno mě v reakci na můj blog „Viditelně neviditelný Tůma“ jeden z diskutujících odsoudil za to, že používám termín „pravdoláskaři“.Prý si lidé, kteří toto označení používají, neuvědomují, jak je to trapné. Podle něj mohou tento termín používat jen lidé se záporným IQ jako je Hájek s Jaklem.
Odmyslel jsem si fakt, že Petr Hájek je zástupcem vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury a Ladislav Jakl ředitelem politického odboru a současně tajemníkem prezidenta republiky, a jejich IQ zcela zřetelně není záporný, a zamyslel jsem se nad tím, proč vlastně lidé, kterým se (možná nepřesně) říká „pravdoláskaři“, rozdělují společnost na dvě části.
Jedni „pravdu a lásku“ zoufale obdivují, druzí považují její reprezentanty za představitele společenského proudu, kteří se domnívají, že politiku by měli tvořit jen „lidé vyvolení, lepší“, to jest oni sami, kteří jsou přesvědčeni o své výjimečnosti a kteří mají jakési vyšší poslání. Jsou přesvědčeni, že jen oni jsou ti dobří, a pokud by i ostatní lidé byli dobří, rozuměj stejní jako oni, byl by na světě brzy pozemský ráj. Patří mezi ně třeba feministky či spisovatelé, zkrátka všichni ti, kteří se domnívají, že jsou jakousi vyvolenou elitou národa. Svědomí národa!
Pokud někdo hlásá, že 1. ledna 2012 nastane konec světa, je to jeho věc. Pokud ale hlásá, že si všichni lidé musí myslet, že 1. ledna 2012 nastane konec světa, je to věc značně problematická, byť tak činí mnohdy i v dobrém úmyslu.
A v tom je zřejmě ten jejich zásadní omyl. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.
Klasickým případem tragického omylu byla likvidace vojenského průmyslu na Slovensku Václavem Havlem, v počátcích jeho prezidentování.
Naše „pravdolásková“ společnost, která se měla vytvořit po listopadu 1989, přece nebude vyrábět zbraně, říkalo se. My chceme žít v míru a pokoji, hlásalo se.
Takže jsme, k radosti ostatních, zbraně vyrábět přestali, a ostatní hbitě obsadili uvolněné trhy. Válčit se nepřestalo, jen poptávka po zbraních byla stále vyšší.
Svět nejenže se nestal lepším, zato to hodně přispělo k rozpadu Československa. Nezaměstnanost na Slovensku tehdy prudce vyskočila, Slováci se cítili být zrazeni „svým“ prezidentem.
Vzpomeňte si na diskuze, které provázely v roce 1992 vznik Senátu. Podle některých měl být sborem mudrců, jakousi Radou starších, která by nebyla volena, ale jmenována na základě své blíže neurčené výjimečnosti. Naštěstí se tak nestalo, byť tam dnes vládne někdejší komunistický odborářský bos.
Asi před třemi měsíci jsem si přečetl článek Roberta Holmana, profesora VŠE a člena bankovní rady ČNB, k 250. výročí narození vévody Saint-Simona (17.10.1760), který se domníval, že předvojem nové společnosti bude „nová elita vědců, průmyslníků a umělců. Ti budou nejen řídit výrobu, ale také formovat myšlení lidových mas, k nimž jinak Saint-Simon cítil hluboké opovržení.“
Členové této skupiny vyvolených se měli stát „inženýry lidských duší,“ jak to později pojmenoval samotný Vladimír Iljič Uljanov – Lenin. Ostatně se saint-simonismem sympatizovali i jiní, např. Napoleon III. nebo železný kancléř Otto von Bismarck.
Komunisté tuto ideu přivedli k dokonalosti. Oni přece byli „předvojem pokroku.“ A v tomto duchu vytvořili svět jako „tábor míru“, který paradoxně připravoval válku, a „tábor války“, který považoval mír za základní předpoklad života. Předvoj pokroku se stal jeho nechtěnou brzdou.
Podle profesora Holmana jsou dnes Saint-Simonovy vize „směšné.“
Nevím. Stále mám ale pocit, že ne všem. Že v mnohých stále přežívá pocit, že jsou lepší, než ostatní, že jsou povoláni ukázat těm ostatním, jaký ten zatracený svět má být.
Nejsou.
Ani my nejsme. Vzpomeňte si na dobu, kdy jsme v osmašedesátén prý světu ukázali, jak má vypadat socialismus s lidskou tváří. Neukázali jsme. V devadesátém jsme se zase cítili být ekonomickým tygrem mezi zeměmi bývalého východního bloku. Nebyli jsme. A nestali jsme se ani mostem mezi Východem a Západem, jak o tom snil Václav Havel po návratu ze Spojených států v roce 1990.
Jsme úplně normální. V tom by měla být naše základní devíza. Alespoň doufám.
Ivan Bednář
