Po Janu Fischerovi a Miloši Zemanovi se ohlásil další prezidentský kandidát – Vladimír Dlouhý. Co mají společného? Nic, kromě jediné věci. Všichni tři byli v minulosti členy zločinecké organizace s názvem Komunistická strana Československa. Zatímco Jan Fischer se za své členství v KSČ již dříve omluvil, a považujete to za osobní selhání, Miloš Zeman své členství odbývá poznámkou, že byl přece z KSČ zase vyloučen.
Vladimír Dlouhý se ovšem omlouvat nehodlá. Prý by to bylo farizejské. Vyloučen z KSČ nebyl, setrval v ní až do roku 1989, kdy dokázal v roce 1992 přeskočit do Občanské demokratické aliance (ODA). Přitom Dlouhý byl v KSČ dlouhých 12 let (1977 – 1989), a zastával významné funkce. V letech 1984–1989 se stal vědeckým pracovníkem, později zástupcem ředitele Prognostického ústavu ČSAV. Těsně absolutoriu VŠE a vstupu do KSČ byl vyslán na studia do belgické Lovaně (1978-1979).
Zdá se ale, že z povědomí a podvědomí lidí se vytrácí či je cíleně zlehčována a vymazávána doba totalitních hrůz. Domníváme se, že hůře je na tom povědomí o totalitní době po roce 1948, kdy existence každého jedince byla odvislá od osobní zvůle sluhů komunismu. Zatímco o nacistických hrůzách se nepochybuje, komunistická zvěrstva se zlehčují s tím, že taková holt byla doba. Byla přece studená válka! Omlouvá snad někdo zločiny nacistů tím, že byla válka, a dokonce pořádně horká?
15.června 2006, tedy před šesti lety, se zabil při autonehodě (byla to skutečně jen autonehoda?) Ján Langoš, bývalý československý ministr vnitra, disident, zakladatel a ředitel slovenského Ústavu pamäti národa, předkladatel návrhu lustračního zákona, který považoval za své dítě. Člověk vysoce mravní a morální, člověk, který vydával svědectví pravdy. Rok po jeho smrti se podařilo přes odpor levicových stran prosadit založení obdobné instituce i v České republice, vznikl Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek.
Ján Langoš se netajil tím, že komunisti měli být v roce 1989 vytlačeni z veřejného života. Bohužel závislost na komunistech začala již zvolením představitele disentu Václava Havla do funkce prezidenta komunistickým Federálním shromážděním.
Názorem Jána Langoše bylo, že prezident měl s pomocí prezidentských dekretů rozpustit tehdejší Federální shromáždění a Národní radu, zakázat komunistickou stranu a zakázat členům KSČ kandidovat v nových volbách. Z mnoha důvodů to však nebylo možné. Následky této minulosti si neseme do současnosti.
Langošův Zákon o paměti národa definuje dobu nesvobody od roku 1939 až do roku 1989. Vyrovnání s komunistickým režimem by mělo mít podobný průběh, jako se Němci museli vyrovnat s nacistickým režimem.
Ale k vyrovnání s komunistickým totalitním režimem dosud úplně nedošlo.
Zapomínáme?
Je s podivem, jak se v dnešní společnosti zachází se zákony. Existují na papíře, praxe je však ohybá dle potřeby.
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z 9. července 1993 konstatuje, že „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.“
Zákon toho říká samozřejmě ještě daleko víc, ale kdo by se dneska zabýval nějakými zákony. A tak máme tři kandidáty na prezidenta s komunistickou (zločineckou) minulostí. Chceme prezidenta, který si z našich zákonů dělá trhací kalendář? To je jako kdyby se v Chicagu ve dvacátých letech minulého století stal starostou sám Al Capone.
Přece nejsme jako oni, že?
Jaroslava Janderová, Ivan Bednář
