Učitelé řevu

Umíš zařvat?

Moje milé….ženy. Kdy jste naposled pořádně řvaly? Ne, nemyslím chvíle, kdy více či méně zvýšíte  hlas a  ze zoufalství  a  nedostatku energie řvete na děti či na manžela. Myslím tím řev radostný, řev, který drolí skálu a dělá z vás divoké zvíře.

Možná vidíte ve vzpomínkách brunátné a řvoucí malé děcko. Ať to jste vy, nebo některý z vašich potomků, je to jasné. Mimino řve. Umí prosadit a hájit své potřeby. Ještě nepřemýšlí o tom, jak je to  sobecké. Ještě ho nezačali poučovat, že se má dělit, brát ohledy, nerušit, nevyčnívat, nevyžadovat, nepotřebovat…..Řekla bych, že tak nějak do puberty to ještě dokážeme. Občas zařvat. Důrazně použít slova chci a nechci. Ale pak jaksi zvážníme. Zapomeneme zcela na svou zvířecí podstatu. Jsme přece rozumné a dospělé.

Zázrak mateřství každou ženu na nějaký čas k animistické podstatě vrátí. Matka dokáže řvát a bojovat jako lvice, hrozí li jejímu miláčkovi nebezpečí. Postará se. Ochrání ho, uživí ho, vychová ho. Nepochybuje. Bojovnice. Amazonka.

Uběhne nějaký čas a zbývá energie myslet i sama na sebe. Myslím, že právě proto se pak naše životy dost komplikují. Neřveme. Ale bojujeme za to, aby to všechno dohromady vůbec nějak fungovalo. Rodina, práce, škola…..

Pak se to nějak všechno zklidní a vyjasní….pokud pustíte co pustit máte (dospělé děti) a konečně si dopřejete čas sama pro sebe.

ALE – Jsem unavená!!!! Už jsem toho tolik zažila, viděla, slyšela,  odpustila a vyřešila…… Co vlastně ještě chci? Co mě nejvíc baví? Chci malovat! A pak si s odvahou sobě vlastní vytvořím mnohými změnami čas i podmínky. Jenže to pořád jaksi není ONO. Zkouším, hledám, připomínám si, že všechno chce svůj čas. A pak jedu do Litoměřic na ALLfest. Před meditací jsem si vytvořila stěžejní otázku:  Jak se najít a posunout ve své tvorbě?

A pak jsem se s ním setkala. Čekal na mě na lesní pěšině a já se vůbec nebála. Medvěd. Ponořila jsem ruce do drsného kožichu a položila mu hlavu na široký hrudník. Objal mě. Ne, nebyla jsem uvězněna. Byla jsem přijata a chráněna. Neboj se! Tvá síla je  větší než moje! Jen jsi na ni zapomněla. Zařvi. Zkus to se mnou. Takhle….Vášeň a divokost . Celé tvé tělo řve! Všechno co potřebuješ umět umíš a všechno můžeš! Běželi jsme spolu lesem a řvali. Nikdo a nic nám nestálo v cestě. Meditace. Do reality jsem se vrátila s úžasným pocitem vlastní síly a jedinečnosti.

A pak jsem tančila. Na semináři „tanec živlů“ to přišlo. Oheň. Bubny a rytmus. Sem-tam v sále nějaký rozvášněný tanečník zavýsknul a já si vzpomněla na medvěda. Vše kolem mě vířilo a klokotalo. Tělo a já. Živel a život. Vytasím drápy a řvu. Temně, hrozivě, z hloubi hrudi, z hloubi duše. Z plna hrdla. Můžu a umím to. Jsem zvíře!

Svou živelností jsem nejspíš inspirovala spolutanečníky, protože sál byl najednou zvuků plný. Blázinec? Pro nezúčastněného pozorovatele určitě. Jinak velice silný duchovní zážitek. Jen vzpomínka na ten pocit mi přináší kdykoli sílu a odhodlání. Po návratu do reality, za nějaký čas jsem namalovala tento obraz. Učitelé řevu. A co dál? Uvidíme. Důležité je, že je tam. Je ve mně a já o něm vím. Zvíře.