Špendlíčky

 Musím se s vámi podělit o vizi, která ke mně přišla při jedné ranní meditaci. Stalo se mi to poprvé, takže mě překvapil samotný způsob JAK.

   Celá informace, celý ten příběh byl najednou, během mikrosekundy v mé hlavě. Já se bránila to najednou pobrat....bylo to něco - jako bych se naučila během nádechu španělsky.

   Říkám MU: „Počkej, počkej, pojď to se mnou pěkně pomalu, znovu probrat, nevím, zda jsem všechno jasně pochopila.“ „Pochopila – nepochybuj!“ A tak se tím víc nezabývám, znovu se nořím do svého srdce a zbytek meditačního času brečím, cítím velkou vděčnost, naplněna láskou nezměrnou.

   Člověče! Tvé narození, toť můj příchod do Jeruzaléma. Poslední večeře, kdy se nechám dobrovolně zatknout, soudit a odsoudit. Křížová cesta, je nevědomá cesta tvým životem. Životem, který bolí víc a víc, a nic se nezmění, dokud nepochopíš. Dokud nejsi na kříži přibitý. To je tvá poslední šance k probuzení.

   Když si uvědomíš, že objektivní realita neexistuje, že každý si tvoří svůj svět svými názory a myšlenkami....když převezmeš odpovědnost za každou prožitou minutu. Když začneš své myšlenky třídit a řídit.....když poznáš svou sílu....poznáš mě.

   Pak se znovuzrodíš. Pak můžeš zářit, můžeš vést a můžeš inspirovat. To je tvým posláním, to chci po každém z vás, k tomu vás vedu.

   Ale to je jen počátek. Jen moje energie je naprosto čistá a úroveň vědomí neklesá. Vás každý den ďábel zkouší. Nemůžu mu to zakázat. Máme dohodu.

   Tak jako já posílám těm na Křížové cestě do těžkých chvil střípky naděje, lásky a víry....posílá ďábel na vás, probuzené, pokušení ve formě únavy, deprese, závisti, pomluvy, ve formě ega.

   Tak jako každý den vychází slunce, tak vy se každý den musíte vědomě rozpomenout a rozhodnout kdo jste, proč jste tady a vědomě se rozsvítit. Každá špatná myšlenka, každé nehezké slovo, závan nedůvěry, špatného sebehodnocení, netrpělivost...vás znovu na kříž přibíjejí. Většinou to nejsou žádné velké hřeby, ale malé, tenké špendlíčky.

   Ale někdy je jich tolik! Musíte vyvinout značné úsilí, abyste se vysvobodili a mohli zase stoupat, zase zářit, zase inspirovat. Kdo beze zbytku uvěří v sebe, uvěří ve mně a oba budeme blaženi v království nebeském.

   Okamžitě po skončení meditace jsem zatoužila podělit se o tuto vizi, ale neudělala jsem to. A stalo se na jógovém pobytu, kde k tomu byla ideální příležitost.

    Neodvážila jsem se. Nevěřila jsem svému mluvenému projevu. Ale jasně jsem cítila, že bych to udělat měla. Každý den odkladu znamenal malý hřebíček v podobě nedůvěry v kvalitu mé reprodukce.

   A pak jsem psala (malovala) ikonu Archanděla Michaela, vůdce vojsk nebeských. Trochu mi vynadal a hodně mě povzbudil. Tak to tu máte. Snad má slova přijmete vlídně. Vlastně....jen předávám, co mi bylo dáno a přijetí či nepřijetí, to už je váš špendlíček.

   S láskou ivana