Napadlo mě to včera při italštině. Náš učitel se vrátil k písničce, kterou jsem přinesla na hodinu a kterou nazpíval Tiziano Ferro. Jmenuje se "Il regalo più grande" – Největší dárek. Je to popová písnička s melodií i textem, které mě chytly za srdce. Některé mé kolegyně z kurzu však prohlásily, že se jim nelíbí. Je prý "sentimentální" a "hloupá" – dokonce hloupá "jako všechny písničky o lásce".
Snažila jsem se vysvětlit, o čem písnička je, ale bylo to zbytečné. Jednou se jim nelíbí, tak jejich dojem nezměním. Ale jejich názor odráží strašně moc životní postoj velké většiny dnešní společnosti. A to je mi líto.
Nejde jen o tu zpropadenou písničku. Jde o to, že všude kolem nás je málo lásky a soucitu. Tiziano Ferro zpívá své lásce: "Chtěl bych Ti dát dárek, největší dárek, takový, který otevřeš a potom se rozpláčeš...budeš spokojen a nebude to přetvářka... Chtěl bych Tvůj úsměv darovat měsíci / abych v noci, kdy se na něj dívám, na Tebe mohl myslet / aby sis pamatoval, že moje láska k Tobě je důležitá / že není důležité, co říkají lidé / že když jsem moc unavený, Tvůj úsměv mě neopustí..." (Omlouvám se za ten odporně kostrbatý překlad.)
Proč zní lidem hloupě a sentimentálně, milovat někoho tak silně (bojím se použít slovo vroucně, aby to neznělo naprosto staromódně), že ho chcete obdarovat a rozplakat? Že cítíte dojetí, když vás on obdaruje? Když vás obejme a stiskne? Proč se pozitivní emoce stávají něčím nadbytečným a nepotřebným, na co není čas? Co chtějí lidé nechat válet někde na smetišti podvědomí? Proč je odmítáme dávat najevo?
Tahle doba je tak brutálně cool, až mě z toho mrazí.
Cítím se osamělá, ačkoli žiju v Praze, ve velkoměstě plném lidí. Každý den jich potkávám desítky, někdy stovky. Vím, že mají spoustu starostí. Vidím, že mají mnoho bolesti. Denně potkávám několik houkajících sanitek a je mi jasné, že vezou někoho, kdo velmi trpí. Ale nemůžu mu pomoci.
Někdy vidím člověka v tramvaji plakat. Chtěla bych se ho zeptat, proč pláče a jestli bych mu mohla nějak pomoct. Ale bojím se zeptat, je mi to trapné. Ostych? Nebo strach, že mě v rámci téhle naší cool doby řekne: "Co je Vám do toho? Nechte mě být." Asi obojí.
Ale přesto bych těm lidem chtěla říct: Nebojte se vyplakat. Nebojte se milovat. Nebojte se být upřímní k sobě i k druhým. Život přece není jen o tom najít si manžela/manželku, práci, mít děti, pak vnoučata, zestárnout a umřít. Vždyť je to pořád dokola to samé. A samo o sobě je to prázdné.
Život je o tom naučit se milovat.
Najít odvahu k pozitivním činům.
Přestat nenávidět odlišnosti. Naučit se je tolerovat.
Naučit se pomoci a mít z toho radost.
Umět se vcítit. Otevřít srdce.
Otevřít oči a vidět krásu, umění, přírody, obdivovat ji, cítit dojetí.
Možná jsem ještě na něco zapomněla, ale tohle mi připadá stěžejní. Bohužel, já to tady (na světě) moc často necítím. I když dělám co můžu pro to, abych to změnila. Ale jen na dálku, na blízko na to nemám energii. Negativní energie většiny současných lidí je příliš silná. Proto jsem osamělá. Ne pořád, ale velmi často. Vím, že jsou lidé, kteří to cítí podobně. Ale je jich málo, jako jehel v kupce sena.
Přesto jsem ráda, že dokážu být "sentimentální". A děkuji lidem jako je Tiziano Ferro, že se nebojí takovými být. Aspoň v písničce.
