Rodiče si často stěžují, že mají na děti málo času. Já mám spíš pocit, že mám na děti času až moc. Nevím, jak ho s nimi naplnit, aby nás to bavilo všechny. Často skončíme u DVD. Teď ´sjíždíme´ film Alenka v říši divů. V jedné scéně před vyvrcholením filmu připravuje bílá královna pro Alenku kouzelný nápoj Pilschaver, aby Alenka nabyla opět svou správnou velikost. Hází do kotlíku nechutné ingredience a popisuje: „Urina masařek, tři groše z umrlcovy kapsy, vycucané prsty, dvě lžičky zbožného přání...“ Roztomilé, ne?
Nějak mi v hlavě uvízla ta zbožná přání. Přemýšlela jsem, jestli jsem někdy takové zbožné přání měla. Nikdy jsem nebyla vedena k víře a nevěděla jsem, že se při mších zbožná přání vyslovují celkem běžně. Aby se zlepšila situace lidí po živelné katastrofě jinde na zemi, aby se uzdravil někdo, na kom lidem z komunity věřících záleží...
Náhle se mi vybavila situace, kdy jsem takové přání měla a bylo hodně silné. Bylo to jednou v noci na lyžařském výcviku. Tehdy začala válka v Kuvajtu, slovy americké armády ´Operace Pouštní bouře´. Bála jsem se moc. Byla to první opravdová válka po pádu berlínské zdi, Listopadu 89 a přesvědčení, že tu definitivně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí, kterému jsem na nějakou dobu propadla. Asi jako většina lidí v tehdejším Československu.
Nějak mě to vzalo. Tahle válka byla sice daleko ode mě, ale měla jsem v živé paměti, jak se před Listopadem v televizi často mluvilo buď o jaderném zbrojení, o civilní obraně. A ve filmech se stále omílala II. světová válka tím propagandistickým černobílým způsobem - zlí Němci, dobří Rusové. I ve zprávách se často objevovaly konflikty, hlavně v jižní Americe. Ale ty mě nezasáhly, těžko říci proč.
Dívala jsem se na měsíc v úplňku za oknem a přála si z celého srdce, aby Pouštní bouře v Kuvajtu co nejdříve skončila. Nevěděla jsem, jestli moje přání může k něčemu být. Na druhou stranu - byl měsíc v úplňku, jasná noc a pohled na úplněk ve mně od dětství vyvolával tajemné chvění. Věřila jsem, že má magickou moc. Mám s ním spojených mnoho mystických zážitků. Přesvědčovat o síle úplňku básníky, léčitele, šamany či citlivější lidi jistě nemusím.
A tak jsem se v lednu 1991 očima vpíjela do měsíce z postele v turistické ubytovně v Horním Maršově té noci, kdy v Kuvajtu zuřila Pouštní bouře. Zatímco okolo mě všichni sladce spali.
Když si představím, že se tu noc na Zemi dívalo na měsíc dalších dejme tomu pět, deset milionů lidí a všichni si usilovně přáli to samé co já, pak naše společné přání dostalo mnohem větší sílu. Další den si to třeba přály miliony věřících při náboženských obřadech, úplně jedno jakých...
Jak válka v Kuvajtu dopadla, je známé. Skončila relativně brzy, vysloužila uznání prezidentu Georgi Bushovi staršímu nejen u Američanů, ale po celém západním světě. Obávaný agresivní vůdce Iráku se stáhl a dostal se nadlouho do mezinárodní politické izolace. Je nad slunce jasné, že s sebou stáhl do srabu miliony Iráčanů, ale o tom tenhle blog nepojednává. Každopádně sám nedopadl právě dobře.
Je to sice troufalé tvrzení, ale já věřím v sílu zbožného přání, přání ze srdce. Věřím i tomu, že jsem takovým malilinkatým zrníčkem energie kdysi přispěla k tomu, že se Kuvajťané zbavili iráckého agresora.
Jsem dokonce přesvědčená, že veškeré myšlenky, které se nám honí hlavou, ovlivňují nejen život náš, ale následně i životy všech lidí na téhle planetě, potažmo i jiných potenciálních obyvatel vesmíru. Jako jeden velký nesmírně rafinovaně propojený řetězec. Filozof Immanuel Kant to určitě tušil taky, když s velkou pokorou prohlásil památnou větu: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
Proto bychom si měli dávat větší pozor nejen na to, co děláme, ale i na co myslíme. A nepřát nikomu nic zlého. Ale hlavně - nevyslovovat taková přání nahlas.
