Jsem introvert. Dlouho jsem tím trpěla. Připadala jsem si jiná než ostatní. Říkali mi, že jsem „tichá“. Ale za tím jsem tak trochu slyšela „divná“. Nedokázala jsem bavit společnost, zejména mně neznámou, přestože se mi v ní líbilo. Ráda jsem poslouchala druhé. Občas jsem i já chtěla něčím přispět, jenže než jsem si v hlavě zformulovala, co chci říct, buď mi nějaký hbitý extrovert tak říkajíc „vypálil rybník“, nebo se hovor již stočil jinam. A tak jsem byla ještě víc tichá. Opravdu mi vadilo, že nedokážu reagovat tak pohotově jako většina lidí v mém okolí. Naštěstí jsem nedávno narazila na knihu Síla introvertů od Silvie Löhken a opravdu se mi ulevilo. Jsem normální! Jsem prostě introvert.
V USA proběhl výzkum, díky němuž se zjistilo, že v předním laloku mozku introvertů je možné pozorovat vyšší elektrickou aktivitu než u extrovertů. V této oblasti se nachází centrum učení, rozhodování, vzpomínek a řešení problémů. Americké lékařce Debře Johnsonové se v roce 1999 podařilo doložit, že rozdíly mezi introverty a extroverty vznikají tím, že krev v mozku proudí různými cestami. Introvertní lidé mají doslova „delší vedení“ – podněty u nich musí po nervových drahách urazit delší vzdálenost než v mozku extrovertů.
Tím se hodně vysvětluje. Například to, proč v diskusích nedokážu reagovat hned. Proč mě napadají ty pravé myšlenky ve chvíli, když už je na pořadu jiné téma nebo když schůzka skončila. A možná taky, proč mi trvá déle než mým spolutanečnicím, než se naučím choreografii. Je to jasné. Mám delší vedení.
Tato potřeba delšího času na přemýšlení a reakce patří k základním rysům introvertů. Introvert prostě nejdříve myslí a až pak jedná, což může být někdy i výhoda, že? Můžu se třeba vyhnout chybám zbrklých jedinců, protože mám vše skvěle promyšleno (tedy většinou J ). Pečlivá příprava na jednání či na poradu taky není k zahození, protože pak mohou být o to efektivnější.
Prostě mi postupně došlo, že jsem v pořádku. A stejně jako já bych někdy chtěla mít trochu extrovertní pohotovosti a energie, druzí zase někdy mohou postrádat větší míru empatie, umění naslouchat a vnitřní klid. Prostě se krásně doplňujeme. Kdyby byli na světě samí extroverti, kdo by je poslouchal?
