Žádnej tam nevyleze, tak tam chodím já

Anna Lukášová (1909-2005) pocházela z rodiny tkalce s osmi dětmi. Teta byla nezapomenutelná, nezaměnitelná, svá. Osobnost. Dříč, který by se rozdal…

Tak mně je osumdesátdevět let… né, počkejte, sedum, sedum, osumdesátsedum... Kdopak to má furt počítat! A co celý den dělám? Iná, porát něco… Často chodím do lesa na klacky, teda jen když neprší – to je dřevo mokrý a těžký. No, chodím tady do těch kopců, von se tam žádnej nevyškrábe, a tak tam je hromadu pěknýho dříví. Tuhle se mně poštěstila taková věc: jela jsem na kole z Brandejsa sem do Perný a od pily nahoru jel  traktor s dřívím. Já jsem byla u autobusový zastávky a najednou koukám – u příkopa ztráceli takový pěkný krajiny. Povidám si: Heršof, chodím do lesa, to bych byla hloupá, abych lítala po klackách… Tak jsem vzala vozejk a šla jsem. No a pak jsem to do půl dvanáctý řezala, aby to děti neviděly, protože by mně nadaly. Já jim dycky nařežu kloudný bukový klacky a řeknu jim, ať si pro to přijedou s přívěsem. A pak si nařikám, že nemám čím topit…

Taky chodím na pole, ale teď prší a prší, já nevim, co to je za blázinec – všechno mám zamořený plísní. Tady nahoře na kopci mám políčko. Je to prudkej kopec – žádnej tam nevyleze, tak tam chodím já. Nosím tam i hnůj v lavoru… Děti mně řikaj: mami, my ti to zrejeme. Ale já to nechci, dokud můžu, tak to nechci. Voni to trapem udělaj, a přitom házej hlínu z kopce dolů! Řikaj, že na tý jejich práci pořád něco vidím. No, oni se u toho moc nenadřou…

Tuhle byly naše děti někde v Orlických horách na chatě vode dráhy a Jana povidala – mami, chodíš doma jako šlundrák. Já povidám – hlavně, že mám hadry schovaný. Já se zamažu, nemůžu se nějak ustrojit! A ona zas že nosím gumáky, že to není zdravý. Jenže když je porát mokro, tak se střevíce zavobalej blátem, žejo? A ona mně přivezla plnej koš nějakých obnošenejch střevíců, šak se podivejte, sou v síni. Já povidám – ty nejsou k potřebě, s kramflekem nemůžu potřebovat. To se vobalí, zarejou se kramfleky do hlíny a já abych to tahala ze země ven…

Teď je Jana už dlouho doma – na pokladnu – má něco vod páteře. Když vona se taky neoblíkne a pak skučí!

A když se tady sejdou všechny čtyři rodiny, to je nadělení – ještě že mám vždycky napečený. Do krámu je daleko, tak radši zadělám…

Tudle  jsem si chtěla udělat květák a ani jsem nemohla, protože jsem neměla vejce – já všechno rozdám. Jana mně povidala, že mě vejce přijde tak na sedum korun, že na ty slepice všechno koupím… No, asi má pravdu… A tudle jsem zabila zajce. Hlavu jsem si nechala a zbytek jsem dala dětem. Jó, zajci… To nedávno jsem byla u Ládi, a jestli bych mu prej nezabila zajce. Jenže já jsem neměla sílu, tak jestli bych mu aspoň neradila, že si ho zabije sám. Ano ale to by člověk zmrz – von ho majzal sem tam, no ale nakonec jsme ho šťastně zabili…

A jednou – to bylo pár roků po válce – jsem někam vezla vlakem kůzle a potkala jsem se tam se známou. A jak jsme tak breptaly, milý kůzle jí zatím vohryzalo sukni. Bylo to ňáko v květnu. Naštěstí jsem někde vyštrachala špendlik, tak jsme to sešpendlily a rázovaly jsme do Brna. Nojo, to je takových historií!

Už fůru let jezdím k doktoroj na injekce. Von se sice nabízí, že bude jezdit sem se sanitkou, ale to já nemůžu potřebovat. Zrovna budu někde na krmení nebo v lese a co potom?

Kdepák, já ještě rok a končím… On žádnej za mnou nepřijde s tím hezkým, dycky jen se starostma, a to člověka deptá…

A vemte si buchtu! Já nemůžu najít cukřenku, tak vám to takhle posypu rukou… Sou jen vobyčejný…

(P.S. I když si teta v době rozhovoru dávala jen rok, žila pak ještě devět let.)