Strýc Jiří

Jednoho dne kdosi zazvonil. Pátek odpoledne, začátek července, děti odjíždějí na tábor. V domě panuje zmatek a nepořádek, jaký si lze jen těžko představit.

Matka pobíhá v zástěře sem a tam, otec právě přišel z práce, stačil jen shodit kalhoty a košili v domnění, že zasedne k pozdnímu obědu. Vtom zvonek! Vyklonil se z okna, aby zjistil, kdo přichází, ale venku nikdo. Návštěva jde již nahoru, žádný strach, tu bude nejspíš někdo známý…  Než se stačil otočit, rozrazily se dveře a v nich stojí strýc Jiří. S úsměvem vede Grétu a Helmuta, občany bývalé NDR, se kterými kdysi dávno uzavřel kdosi z rodiny družbu, a kteří přijíždějí jednou za deset let na návštěvu. Strejda s očividnou úlevou pronesl: „Tak jsme tady!!“ K domluvě s cizinci používá totiž různých částí těla, kromě úst, a tak rychle přispěchal za svým švagrem, aby ho vysvobodil ze spárů mezinárodní delegace, jak Bajaja princeznu… Když strejda spatřil scénu, která se mu naskytla po otevření dveří, trochu se zarazil: na zemi rozvalené kufry, okolo nich spousta věcí, důležitých pro táboření, nad tím vším se zmateně motá několik lidí, obrázek korunuje rozčepýřená hlava rodiny v tílku a pruhovaných trenkách. Překvapení se dozajista konalo na obou stranách dveří. Maminka ještě duchapřítomně chytla tatínkovy ponožky, které koukaly zpod gauče, hodila je nenápadně do vedlejší místnosti, a ztratila se v kuchyni.

Po srdečném uvítání tatínek zachránil čest celé rodiny, protože rozvinul plynnou debatu na úrovni. Maminka přinesla narychlo vyrobené chlebíčky, hluboko ve skříni vylovila sušenky, pobízela, rozdávala hostům dezertní talířky. Jediný otec sebejistě odmítl: „Já talířek nepotřebuju, já jsem šikovnej!... “ a už se sápe po chlebíčku na stole: „takhle si ho vezmu na dlaň…“  Jenže, co čert nechtěl - sotva obloženou veku uchopil, už se hromádka jídla sesypala na zem. Rajče je v koberci, okurka se zakutálela pod gauč a žloutek z vejce – škoda mluvit – na padrť… „Ale kuš!“ zaklel otec, „to by mě zajímalo, kterej inteligent vymyslel tyhle pitomý chlebíčky!“

„Nojo, taťko, bejvals takovej šikovnej,“ komentuje maminka dění na mezinárodní scéně.

I když s Helmutem a Grétou bylo milé se potkat, stejně milé bylo rozloučení. Hned po jejich odchodu nastalo hodnocení situace. Maminka si ulevila: „Já jsem byla úplně v šoku! Špajza vymetená, všude binec… Ještě že jsem měla ty klobásy v plechovce a ty oplatky…“

Vydechl si i strýc Jiří: „To je v prdeli, domluvit se s Němcem, kterej neumí slovo česky!“

A tatínek hned věděl, co by byl býval vylepšil, kdyby to byl býval tušil: „To kdybychom věděli, že přijedou, tak někde vystavíme toho šerednýho, zelenýho horníka, co přivezli minule. Náš kluk  se toho jako malej bál, tak jsme ho někde uklidili… Ukaž, co to přivezli tentokrát?“ a všichni se dali do prohlížení darované pozornosti ze dřeva: Na prkénku jsou přilepeny vyřezávané srnky, krmelec, pár stromů z dřevěných hoblinek, v rozích jsou čtyři podstavečky na svíčky. Nad tím vším je velká vrtule. Celé to titěrné panorama neměří víc jak 15 cm.

„Co to je? Jak to funguje? Na co je ta vrtule?... Hele, tady se daj svíčky, a ono se to pak točí… Ukaž, zkusíme to!“ rozhodne nadšeně otec a všichni upnou svou pozornost k jedinému cíli: zjistit, jak tento roztomilý kýč funguje. Maminka přinesla svíčky, co zbyly od loňska ze synova narozeninového dortu a vsadila je opatrně do malých svícínků, které nevypadaly moc stabilně. Máma, táta, strejda i děti stojí nad stolem ani nedutají… Pak maminka svíčky zapálila. Napětí se dalo krájet. „Táto, už se točí!“ vykřikla maminka po chvíli radostně. Všichni seděli okolo toho roztomilého zázraku z NDR a pozorovali, jak se vrtule dala od tepla svíček do pohybu. Usmívají se. Oči jim svítí.  Štěstí ale netrvalo dlouho, protože vzápětí maminka vykřikla znova: „Táto, hoří!“ Otec suše zhodnotil situaci: „A sakra, chytnul krmelec!“ a strýc Jiří dodal: „Nojo, blbci, asi tam měli zapařený seno!“ Všichni se dali do hašení. A když už byl všude jen čoud, zjistili, že uhořely tři stromy, kus krmelce a ze srnek zbyly jen dvě kýty s kopýtky. A tak tu věc s těžkým srdcem vyhodili.

Strýc Jiří nemohl vidět posmutnělé tváře svých příbuzných, a tak se dal do vyprávění: „Náš kámoš ze stavby, nějakej Švanda, měl bouračku. A nejvíc to vodnesla jeho držka,“ začal jako obvykle zhurta a pokračoval: „on to je Moravák a hrozně rád zpívá. Jenže, hoch nemá vůbec hlas, takže spíš recituje. Můžu vám říct, že já vydržím hodně, ale z jeho zpěvu mi jde mráz po zádech. A Edu, našeho parťáka, z toho vždycky může vzít prcek… No a tenhle Švanda měl teda tu bouračku na kole. Sice to nebyla jeho vina, ale nějaký to promile už v sobě měl, tak to je pak těžký pořízení… A jak říkám, nejvíc to vodnesla jeho držka, měl ji celou sdrátovanou. Zuby těsně u sebe, takže se mohl jen zubit a sem tam něco procedit mezi zuby. Ale hubu otevřít nemohl. Byli jsme za ním s Edou v nemocnici. No, a protože jsme nevěděli, jestli bude moct komunikovat, tak jsme si s sebou vzali školní tabulky, křídu a houbičku… Vypadal celkem dobře. A tak jsme začali vyprávět nějaký vtipy. Jenže on se nemohl smát, a tak nám hrozně nadával: „Vy blbci, vy volové, nechte toho, nebo se mně ta huba roztrhne!“ Mluvili jsme taky schválně se zubama u sebe, aby mu nebylo líto, že my můžeme votvírat hubu, a von ne…. No, chlapi na pokoji se mohli počurat smíchy, když nás viděli… A tak už jsme ho netrápili a ptali se, co dělá celý dny…“

Strýc Jiří dovyprávěl. Nikomu už není líto ohořelých srnek. Život jde dál jakoby nic. Jako by tady nebyli ani Němci, ani strýc Jiří. A přece jsou o to všechno bohatší…