Novoroční cesta

Na Nový rok stará Motyčková jde šourem na hřbitov. Dát Jožkovi borový větývky na hrob. Klukovi bylo pětačtyřicet, když zemřel...

Neměl všech pět pohromadě. Ale co ten rozdal úsměvů! Na každýho se zdálky řehtal a cenil svý velký tesáky. Úplně na každýho. Co ten se na lidi namával, nadšením poskakoval a hulákal: Ahóóóóóóóóóóóóój!“  Některý lidi si ťukali na čelo, ale většinou taky mávali, a museli se smát Jožkovi poťouchlýmu…

Co ten se nadělal skopičin a žertíků lidem…  Namatlal klik vazelínou, nasypal pilin do holínek, Lojzikovi Bartošu zazdil přes noc dveře do baráku. A když nejdůležitější myslivec ve vsi  na výročním honu nestřelil ani ušáka, Jožka mu na stodolu napsal metrovým písmem: VEM SI NÁBOJE!

Nikdo se na něj nezlobil dlouho.  Každej si řekl: Nojo, Jožka... náš Jožka...