Jeden pohyb

Majka je normální holka, ani moc chytrá, ani úplně hloupá, spíš pomalejší než rychlejší.  Na první pohled mouchy snězte si mě, ale umí být i tvrdá palice.

Žije se starou matkou na vesnické samotě. Nikdy se nevdala, protože je… zkrátka pomalejší.

Pracuje v obchodě s potravinami. Vybaluje zboží, krájí salám a rovná ho do úhledných komínků, přebírá od závozníka pečivo, tahá basy s pivem, umývá vitríny a výlohy. Naběhá se za celý den až až. Zákazníci jak kdo: někteří umí potěšit – jako třeba starý Dušek, ten když odchází z obchodu, nikdy na ni nezapomene zavolat tak, jak na ni kdysi volával tatínek: „Tak ahóóój, myško!“  Jiní umí být protivní až hrůza. S jednou prodavačkou si rozumí hodně, a s druhou vůbec. Prostě jako všude…

Bylo to zjara, když Majka chodila jako tělo bez duše. Už nějaký čas si toho všímala její oblíbená spolupracovnice Hana, a tak si jednou u regálu s instantními polévkami dodala odvahu k otázce: „Copá ti je, Majko? Seš ňáká bílá…“

„Ale to nic, Haničko, to přejde,“ odpověděla Majka s náznakem úsměvu.

„Nejni ti špatně?“ snažila se ji zase rozmluvit Hana

„Není. Je mi jen slabo. Teče ze mě krev. Už dlouho. Tak pořád čekám, až to přejde. Ale ono to pořád teče. Hodně….“ 

„A jak dlouho prosimtě?“

„Já nevim, nepočítám to… Tak dva tejdny?“ odpověděla otázkou Majka

„Seš normální? Mazej k dochtoroj! Hned!“ řekla rázně Hana.

Hanička ví všechno, a tak se Majka poslušně přestrojila a šla.

Lékařka ji ochotně přijala, když jí pacientka vysvětlila, s čím přichází. Vyšetřila ji a zadumaně pravila: „Hm… máme před sebou víkend, to ve špitále nikdo nebude… Musíš do nemocnice. Teď hned. Triviální zákrok, odstraní ti ložisko krvácení z dělohy a bude klid. Na tabletky je pozdě…“

„Ale to nejde, pani dochtorko. Kdopak za mě bude pracovat?  A kdopak ráno nakrmí Bobika a pustí slepice?“ snažila se Majka odporovat.

„Na předoperační vyšetření nemáme čas,“ uvažovala lékařka, která Majčiny obavy vůbec neposlouchala. „Vezmi si s sebou pár osobních věcí, doklady, noční košili... Dlouho tam nebudeš, neboj.“

Noční košili!  -  vytřeštila Majka oči a hlavou jí plyne: ‚Propánajána, kde teď budu shánět noční košili, když mám jen samý pyžama!?‘ a hlesne : „Ale třeba to….“

„Nepřejde!“ odsekla rezolutně lékařka a pokračovala: „Jdi domů, nic už nejez, a ráno nalačno do špitálu. Nazdar!“ podala Majce papír pro příjem do nemocnice a rozloučila se s ní pevným stiskem ruky.

Bylo pozdě odpoledne. Majka šla ze zdravotního střediska jak svázaná, ale cítila se lehce, protože se něco rozhodlo. Vítr jí cuchal vlasy, ptáci zpívali v korunách stromů, slunce ji laskalo po tvářích. Zítra nepůjde do práce! Nebude muset zjišťovat, jakou má Irena náladu. Nebude muset přemýšlet, jak se může tvářit, aby Irenu nepopudila, na co se může zeptat, na které ramínko si může pověsit kabát, a co zase udělá špatně a vyvolá její rozladěnost. Konečně vypadne z toho peklíčka. Možná si tělo řeklo dost. Možná to tělo má víc rozumu než celá její hlava včetně mozku.

V nemocnici to šlo rychle. Sotva podepsala kupu lejster, už leží nahá, přikrytá prostěradlem na převozním lehátku a zřízenec ji veze tmavou chodbou na operační sál. Měla v sobě oblbovačku, a tak nevnímala nic kromě rozmazaných světel na stropě, mihotavých stínů a mihotavých hlasů. Vláčné tělo. Tělo, se kterým někdo hýbá. Bylo jí tak pěkně. Všechno jí bylo jedno. Neměla strach. Chtěla jen spát.

Na sále ji přehodili na operační stůl, roznožili nohy a zvednuté upevnili do třmenů. Cítila stud, když ji odkryli. V místech, kudy budou pronikat do těla, polili desinfekcí. Pálilo to. To byla jediná myšlenka, která prolétla nahým tělem. Přála si jen jediné – dlouho spát. Na sále byl ruch, protože se po předchozí operaci připravovalo vše potřebné. Tu k ní přistoupil zřízenec, který stál u stěny za její hlavou, a přikryl ji prostěradlem. ‚Jak může vědět, že mi je zima a stydím se?‘ pomyslela si vděčně. Slov ani pohybu nebyla schopná. Stále se čekalo a ona se stále víc propadala do říše nevědomí. V dáli žluté světlo. Sestřičky jak lasičky, jejich hlasy hbité a milé. Pořád si něco štěbetaly mezi sebou, ale nerozuměla tomu. Odkryli z ní prostěradlo. Hlas lékaře se přibližoval blíž a blíž, až se zastavil. Vtom k ní přímo mezi zdviženýma nohama opět přistoupil zřízenec. Jeho plášť se dotýkal jejího těla. Sklonil se k ní, jako když chce princ políbit Šípkovou Růženku. Ucítila vůni jeho kůže. Široce ji objal oběma rukama v pase a zezadu ji za boky posunul na stole o kousek níž, aby ležela přesně tak, jak potřebuje operatér. Cítila jeho velké teplé ruce. Cítila jeho klid a jistotu. Ten kratičký pohyb byl nesmírně jemný. Soucitný. Něžný. Neví, jestli ten člověk byl mladý nebo starý, vysoký nebo malý. Neviděla ho předtím ani potom. Ale na jeho velké, teplé ruce nikdy nezapomněla.

Jeden jediný profesionální pohyb s pacientem. A cit, s jakým byl proveden, zůstal v Majce jako hluboká, hřejivá vzpomínka, která se jí vynořuje a konejší v těžkých chvílích.