Hnízdo a vítr

Tu noc přišla vichřice. Vichřice vyvracela stromy. Vysoké smrky, staré desítky let, které nesou jen mělké kořeny, ležely vyvráceny jak sirky vysypané z krabičky.

Vichřice lámala stromy a z útrob jejich kmenů čněly několikametrové třísky.

Vichřice trhala vikýře ze střech. Těžká okna, která připevňovali silní muži kovovými vruty, odlepil vítr jak list papíru.

Na vrcholcích stromů trůnily jako cizokrajné květy igelitové pytle, které tam vzdušné poryvy vynesly odkudsi ze skládek a popelnic.

Vichřice trhala tašky ze střech. Krytina, kterou pokládali opálení muži v žáru slunce, a přitloukali ocelovými hřeby, válela se na zemi jako rozházené karty.

Vichřice nastlala na silnice hustý koberec zlámaných silných větví.

Ale hnízdečko přečkalo tu vichřici bez újmy. Malinké hnízdečko, které stavěly drobné zobáčky a ještě drobnější drápky. Malinké hnízdečko, jehož stavitele vyvažovalo při práci třepetání křídel lehkých jako pírko, a v hrudi jim maličkaté srdíčko odměřovalo jejich nepatrný život. Ptáčci vklínili svůj domov mezi větve stromu tak, že s ním nepohne ani vichřice, která láme mohutné stromy.