Fotosloupek z Bajkalu

Na ostrově Olchon bude svítat. Mys Burchan se Šamanskou skálou je ve čtyři ráno téměř liduprázdný, ale i zde čekají na východ slunce s foťáky na krku všudypřítomní čínští turisté. Pokřikují na sebe svou zpěvnou řečí a fotí zatím rituální sloupy ovázané stovkami barevných pentlí. Jedna pentle – jedno přání. Jedna pentle – jedna touha.  

Po protějším kopci chodí mladý muž a usedavě pláče. Zastaví se, sedne na bobek, hlavu položí do dlaní a naříká. Pak se zvedne, přejde kousek. Stále pláče. Po chvíli je slyšet volání: „Vova! Vova!“ K mladíkovi přijde jiný hoch, je opilý, nohy má až po kolena od bláta. Kamarád? Chvíli spolu vzrušeně mluví, pak se začnou prát. Jeden upadne, druhý do něj kope. Podtrhávají si nohy, a vší vahou padají na záda. Jeden z nich křičí bolestí. Válejí se v prachu. Chtěli by si cosi říct, ale vydávají jen divoké zvuky. Trhají si košile. Srdce bije na poplach. Slzy v očích…

Je půl páté. Na Ostrově Olchon vyšlo slunce. Čínští turisté fotí u Šamanské skály každou vteřinu jeho nebeské dráhy. Pózují přitom a bez ustání hlasitě švitoří.

Na ostrově Olchon se Vova pere s kamarádem do krve. Má bolest hlubokou jak vody Bajkalu, a nikdo z turistů o ní neví vůbec nic. Když se oba mladíci přestali zmítat v předem prohraném zápase, odešli každý jinam. Vovův kamarád do vesnice, Vova do stepi za protější kopec. Šel za ním potulný pes.

Na ostrově Olchon kvete divoká lilie.

další díl: https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=720849