Bunda

Vašek jde ze školy domů se třemi kluky ze čtvrté třídy. Vždycky to je dlouhá cesta. Hodně dlouhá, ačkoliv ji lze překonat za deset minut.

Starší hoši se před prvňákem předvádějí ostošest, cítí v něm rovnocenného partnera, a to on rozhodně je. Byť o hlavu menší, vyhledává starší kluky spíš, než své vrstevníky.

„Ty vole, ta učitelka je pí.a…“ začne debatu Martin, premiant třídy. Je z dobré rodiny a často se směje křečovitým smíchem.

„Mě teda dneska taky nas.ala,“ odpoví spolužák Jára.

Vašek na ně obdivně kouká a uvažuje: „Co to ten Martin říkal? Pí.a, pí.a... Co to asi znamená? Musím si to zapamatovat. To se zas naši budou vztekat, až to doma řeknu…“

Tomáš jde opodál. Nemá potřebu mluvit, natož sprostě. Myslí na své dva poštovní holuby.  Včera je poprvé vypustil. Maminka je zavezla v krabici k horní tetě, asi dva kilometry od nich, a on na ně čekal doma. Byly to hrozné chvíle. Měl TAKOVÝ strach, že už se nevrátí! A když pak uslyšel to známé plácání křídel - to bylo radosti! Dnes je určitě zase vypustí. Stejně to je divný, že vědí, kam se mají vrátit… Uvažuje mlčenlivý hoch.

Je horké zářijové poledne. Děti se pomalu šourají po silnici a zastavily se na mostě, aby si trochu odpočinuly.

„To zku.vený vedro mě zabije,“ pronese otráveně Martin.

„Zku.vený, zku.vený... Co to asi je? Musím si to zapamatovat,“ přemítá opět Vašek a položí si bundu na zábradlí mostu. Ráno je zima, skoro mráz, a odpoledne ta bunda tolik překáží… Unaveně se opřel o zábradlí a dívá se z mostu dolů, neuvidí-li nějakého pstroužka. Nikde nic, ani mřenka. Tu zafoukal vítr a bunda se vznesla nad hladinu řeky jako cizokrajný barevný motýl.

„Klucíííí, mně spadla bunda do řeky!“ zvolal nešťastně Vašek.

„A sakra, to je nepříjemné!“ pravil Jára a nahnul se přes zábradlí, aby viděl, kam bunda dopadla.

„Ty vole!“ vyhrknul překvapeně Martin.

Tomáš si beze slov zul boty a seběhl k vodě. Řeku tady nezná, ale nezdá se hluboká. Skočil do studené vody a za chvíli už vítězoslavně nesl zachráněnou bundu, promočený skoro do pasu.

„Na, Vašku!“

„Dík, Tomáši, seš můj kámoš,“ odpoví prvňák s očima plnýma obdivného úžasu.

Pak se ti dva chytli za ruce a zbytek cesty domů si povídali o holubech…