Arménie - kamínek do mozaiky

Mohla bych psát o divukrásné přírodě a horských loukách, na kterých kvetou stovky barevných bylin. Nebo o chudé zemi a jejích srdečných, hrdých obyvatelích......

Mohla bych psát o divukrásné přírodě...

a o horských loukách, na kterých kvetou stovky barevných bylin...

nebo o chudé zemi a jejích srdečných, hrdých obyvatelích, kteří se na cizince dívají zpříma a bez okolků vás pozvou k sobě domů na jídlo, aby se s vámi rozdělili o to, co sami mají.

anebo o desítkách starobylých klášterů a tisících kamenných chačkarů v krajině...

Ale bude to jiné psaní...

První kamínek

Vysoké Mýto: Den před odjezdem do Arménie jsem byla na nejkrásnějším koncertě v životě. Tedy, tak se mi to teď jeví. Ida Kelarová a Čhavorenge - sto  dětí z romských ghett spolu s hudebníky České filharmonie. Obrovskou energii, obrovskou, nefalšovanou radost z hudby na nás po lopatách házejí milovníci okamžiku, děti, které jsou školními a často i životními outsidery. Směju se, a přitom mi tečou slzy. Srdcervoucí upřímnost, emotivnost a zapomenutá živelnost. Jo!  Rozdíly neexistují!  

Druhý kamínek

Jerevan: Památník a Muzeum genocidy v Jerevanu připomíná vyvražďování Arménů Turky v letech 1915-1922. Vjemů z muzea se zbavíte jen těžko. V hlavě mám fotku s názvem „Bezdomovci“ – kostřičky malých dětí, které ztratily rodiče, spící v roztrhaných hadrech na zemi u zdi za vesnicí. Proč?

Třetí  kamínek

Jerevan: setmělý pokoj poloprázdného hotýlku, půlnoc, vedro, silný provoz na silnici, hlučný větrák, přemíra zážitků... Koukám na osvětlené město. Hned pod okny jsou maličké chudé příbytky slepené z kamenů a pár kousků vlnitého plechu na střechách. Televize v nich běží hluboko po půlnoci.  Šňůry s pověšeným prádlem na protějším domě vlají ve větru, osvětleny pouliční lampou jako divadelní scéna. Za domem je na nákupním středisku vidět obrovská reklama na kečup. Na obzoru se tyčí osvětlený památník arménské genocidy. Auta na silnici troubí a ozývá se z nich dunění diskohudby. Dole kdosi otevřel dveře jedné z chatrčí a potichu vyšel ven.

Čtvrtý kamínek

Sanahin: V klášteře jsme potkali skupinku čtyř žen s třemi mentálně postiženými dětmi. Chtěli se vyfotit, podávám nejmenšímu klukovi ruku,  on hned špulí ústa k polibku. Velké zkoumavé vystrašené oči. V jeho pohledu je hodně z toho,  s čím se v posledních dnech potkávám: čistota, krása, hloubka, dědictví generací, lidská křehkost a totální člověčí nahota…

Pátý  kamínek

Kijev: Cestou domů jsme se stavili u památníku Babí Jar, kde se v září 1941 udála během dvou dnů největší masová vražda v dějinách – střelou do týla zde našlo smrt 33.000 židovských mužů, žen a dětí z Kijeva a okolí. V roli katů bylo 1.200 Ukrajinců a 300 Němců. Znova nevinní lidé na okraji. Násilí. Dělení.

Nesmyslné dělení. Jsme přece na jedný lodi napříč generacemi. Každý z nás odněkud přišel. Před pár lety jsme dali bratrovi ke kulatinám rozbor DNA, podle nějž naši předkové po otcovské linii (Y) přišli před 20 tisíci lety z oblasti Balkánského poloostrova, kdežto maminčini předkové (W) si to do Evropy štrádovali z Blízkého východu přes Arabský poloostrov, Anatolii, Malou Asii nebo severní Indii, Balkánský poloostrov a pohoří Kavkaz. No a s tímhle pochodem začali někdy před 18 tisíci lety. A takhle nějak jsme na tom všichni.

Tak nevím, jestli jsem napsala to, co jsem chtěla. Těch kamínků je víc. Ale měla jsem na mysli asi tolik, že cesta do Arménie vydala další důkazy o tom, že jako lidi jsme v jednom člunu. Každý jako ojedinělý exemplář, vzácný, krásný, někdy trochu poškrábaný, pokřivený, ale všichni na jedný palubě...