Dávejte na syna pozor, paní učitelko, ať si nepoláme ještě něco jiného

„Dávejte na syna pozor, paní učitelko, ať si nepoláme ještě něco jiného,“ prosila mě Filipova maminka, když jsme odjížděli s třicítkou žáků osmého ročníku na třídenní matematicko-ekologický pobyt do Chřibů. Mám tyto akce moc ráda. Poznám ta moje kuřátka úplně jinak než ve školní lavici. Pokud si ale někdo myslí, že taková akce je pro učitelku za odměnu, tak je na omylu. Oči musím mít na šťopkách, musím předvídat, neustále pozorovat, hlídat, nejlépe ani nespat. Prostě: „Furt ve střehu!“ Nikdy nevím, co ty rarachy napadne. Zkusím zavzpomínat.

Skříň

Na chatě jsme chvilku a žáci dostali první úkol! Ubytovat se. Už ve škole se ptali, jestli si budou moci třeba přenést matrace na jiný pokoj, což jsem důrazně zakázala. Tato třídečka je plná zajímavých, adrenalinem nabitých osobností, zvláště chlapci jsou hodně zvídaví a mají neotřelé nápady, jak pobavit okolí. S kolegyní Dášou jsme uvítaly možnost ubytovat chlapce v pokojích v přízemí, kde jsme byly ubytované i my dvě. Děvčata byla v prvním patře. Hoši chtěli znát důvod takového obsazení pokojů. „To je proto, že tady máte WC a sprchy, abyste nemuseli běhat po schodech, máte takovou malou výhodu,“ sdělila jsem jim s úsměvem. Trochu se zašklebili a zmínili, že se asi učitelky nechtějí vyspat!

Poté, co jsem si povlekla peřiny a vyskládala věci z kufru, což trvalo asi deset minut, vykoukla jsem z pokoje – a uprostřed chodby stojí skříň! Ne skříňka, nějaká malá, ale skříň vyšší než já, šatní skříň. U ní Míša a Marek! Ptám, co to jako je? Míša mně odpovídá, že stěhují skříň přes chodbu do jiného pokoje a postele z toho pokoje nastěhují přes chodbu tam, kde stála skříň. Nevěřím… Zavelím, aby skříň dali na původní místo. Míša mně začne vysvětlovat, že to mají dovolené od správce chaty. Upozorňuji je, že rozhodující je pro ně názor pedagogického dozoru. A to jsem já a moje kolegyně Dáša. Po chvilce vysvětlování chlapci začínají mírně neochotně posunovat skříň zpět na původní místo. Míša vsune prsty pod skříň, Marek ji nahne a já trnu, že budu volat sanitku. Prstíky málem zůstaly pod skříní, naštěstí ale Míša na poslední chvíli s rukou ucukl a k úrazu nedošlo. Také se mně zdá, že se skříň začíná rozpadat, není úplně nová. No, po chvilce skříň je na původním místě a Míša na mě vrhá šíleně vražedné pohledy.

Jdeme na Cimburk

Na druhý den dopoledne jsme se vydali na Cimburk. Paní kuchařky nás vybavily řízky s čerstvým chlebíkem, banánem a oplatky. Cesta byla daleká. Prošli jsme okolo Gorazdovy studánky, zastavili jsme na Svatém Klimentku, poseděli jsme na rozcestí U Mísy a málem jsme minuli Kazatelnu. Tak to by byla škoda! Kazatelna je skála z magurského pískovce, je vysoká osm metrů a na jejím vrcholu je dvouramenný kříž. Když vystoupá návštěvník po schůdkách až nahoru, naskytne se mu nádherný výhled na okolní lesy. A tak se blížíme k tomuto v Chřibech vyhledávanému místu. Přede mnou kráčí po stezce Filip, je trošku znevýhodněný, má levou ruku v sádře. Maminka mě prosila, abych na něho dávala pozor, aby si nepřivezl další zlomeninu.

Filip cupitá přede mnou, těsně před Kazatelnou je strom, který každý obchází po pěšině zprava, zleva stojí nějaká velká zelená dlouhá tyč, dole má kus betonu ve tvaru kužele. Vlevo žádná pěšinka nevede. Těsně před stromem Filípek vmžiku uchopil zelenou tyč zdravou pravou rukou a jak mně později sdělil, měl v úmyslu „obskočit“ strom zleva, aby si zkrátil cestu. Mně se naskytl příšerný pohled. Nejdřív se zakymácel Filip. Hned jsem si představila, jak tyč s betonem padá směrem ze srázu, který je hned vedle Kazatelny. A Filip letí za tyčí. V poslední chvíli jsem jej zachytila a zároveň jsem na něho houkla, aby pustil tyč. Poslechl a zůstal stát vedle mě. Lehce jsem ho postrčila na stezku, aby prošel okolo stromu zprava, tak jako zbytek skupiny. Když jsme stáli všichni před Kazatelnou, Filip měl vykulené oči jako tenisáky. Už jsem si na ta jeho očka zvykla, kulí je tak většinou i v matematice, když nechápe, co to tam u tabule předvádíme, případně když dostane zadání písemné práce.

Žáčci se ptají, zda by mohli po schůdcích vylézt nahoru na skálu. No, nakonec jsem se nechala přemluvit, ale když se tam drápal Filip, zasáhla jsem. „Ty ne! Stačilo, „ sdělila jsem mu důrazně.

Jak se jmenuje tato kytka

Často se mě žáci ptají: „A k čemu mně toto bude?“ Někdy jsem na vážkách, jak jim odpovídat. Žáci této třídy se neptají. Jsou bystří, šikovní, bádaví, diskutující, zvídaví, vděční, soutěživí, ale zároveň rádi pomáhají druhým. Botanika ale moc silnou stránkou těchto draků není. „Nějaký plevel,“ byla častá odpověď chlapců na můj dotaz na název rostliny. Děvčata také moc neodpovídala, ta mají jiný problém. Bojí se udělat chybu.

Když jsme míjeli pole máku, zeptala jsem se, copak to tam na poli asi roste. Dozvěděla jsem se, že tulipány, lilie, zvonky. U vody rostly žluté kosatce. Odpověď: „Narcis? Blatouch?“ No, tak barva by se shodovala. Smutné pro mě také je, že neviděli rozdíl mezi smrkem a borovicí. Hm, vánoční stromky máme umělé, do přírody se moc nechodí, tak to tak prostě je.

A tak jsme chodili a přímo v terénu vnímali, že kakost smrdutý opravdu hodně smrdí, svízel přítula se fakt tulí – měla jsem jej na zádech opravdu hojně. A popenec má výraznou chuť a hodí se do salátů. Zjistili jsme, že bez černý omamně voní a ne všechny kozičky mají čtyři nožičky. Vyzkoušeli jsme si, že kopřiva dvoudomá pálí a hluchavka naopak nepálí, přeslička pořádně křupne, když se stonek zlomí, protože obsahuje křemík. Taky už každý účastník naší terénní exkurze ví, proč se říká: „Má oči jako pomněnky.“ A moc se všem líbilo jméno rostlinek rozrazil rezekvítek a kokoška pastuší tobolka.

Tak snad mně již tito žáci nebudou tvrdit, že „má oči jako lopuch, blatouch, konvalinky“, jak mně sdělovali nedávno žáčci šestého ročníku na terénní exkurzi ve Vysokém Poli.

Záhada v kuchyni vyřešena

Oslovila mě paní kuchařka, že jsme nahlásili třicet strávníků a jí stále zbývá jeden talíř, jedna svačinka! Připraví si třicet talířů k večeři a jeden prostě zbývá, třicet banánů a jeden jí zůstane. Zamyslím se a je mně to jasné. Vojta! K přehradě si dnes odpoledne nesl velký batoh a na otázku, co tam táhne, odpověděl: „Jídlo.“ I když jsem jim řekla, aby si vzali jen pití a oplatek, že jdeme ven na dvě až tři hodinky, Vojta táhl velký batoh. To je divné.

A tak jdu za Vojtíškem na pokoj. Hledí na mě a sděluje: „A co jako? Já tu nejím. Mám jídlo u sebe. Přivezl jsem si plnou tašku.“ A tak se ptám, proč si jídlo na chatě tedy objednával. Prý kdyby se mu někdy něco trochu líbilo, tak by si dal. Zatím to ale prý vypadá uboze. Nakonec jedl Vojta za celé tři dny s námi jen jedenkrát. Druhý den večeři. Byl guláš. A co se mu nelíbilo? Nelíbily se mu kynuté knedlíky s mákem a perníkem plněné povidly, nelíbil se mu ani řízek. V pátek na snídani si raději přinesl tři dny staré rohlíky a vybalil sýr z plastového obalu. Čerstvé bulky se sýrem, výbornou šunku, rajčátka, papriky a ředkvičky nechal netknuté.

Táborák

Budeme opékat špekáčky!

Druhý den vpodvečer jsme měli v plánu opékání špekáčků. Dětičky odešly k ohništi a vzaly připravené potraviny, jehlice na opékání, papír. Já jsem šla za chvíli za nimi. Holky seděly okolo ohniště, kluci hráli vedle ohniště na hřišti fotbal. Oheň rozdělával pan správce chaty a moje kolegyně. Moc jim to nehořelo, dřevo bylo navlhlé po dešti. Asi třicet metrů od ohniště byla velká hromada klestí. Brzy jsem zjistila, že klestí se krásně láme a je suché! A tak jsem nalámala náruč „halúzek“, přihodila do ohně a ten se po chvíli mírně rozhořel. Šla jsem jedenkrát, podruhé, potřetí… A čekala jsem, kdy se zvedne některá z děvčat u ohniště. Že by přiběhli pánové, tak s tím jsem fakt ani nepočítala. Když jsem šla pro klestí asi poosmé, vstala Markétka a povídá: „Jé, paní učitelko, není to trochu blbé, abyste to nosila jenom vy jediná?“

Když jsem se vrátila se dřevem k nim, povídám: „Sláva, holky! Konečně! Jo, je to blbé, to tedy opravdu je! Konečně to některou napadlo. Tak zvedněte zadky a šup! Běžte pro dřevo, jinak vám ten oheň zdechne!“ A holky šly. Každá jedenkrát. Pak si napíchly špekáčky, a i když plameny ještě moc nešlehaly, začaly opékat. Špekáčky vrazily do ohně těsně na dřevo a vyrobily parádní „čertíky – uhlíky“. Prý to takto „opečené“ mají rády! Poté opékaly i chleba a rohlíky a snědly toho nakonec celkem dost.

Pánové se nehnuli z hřiště a honili se za balónem. Já jsem stále přikládala. Pak jsem si odskočila na hřiště, lapla jsem ten kulatý nesmysl a zavelela: „Běžte pro dřevo a opečte si špekáček.“ Chlapci mě odměnili kyselými, znechucenými ksichty, ale šli. Někteří zafrflali, že opékat nic nebudou, ale to na mě neplatilo. Opět každý přinesl dřevo jedenkrát, podobně jako děvčata. Dokonce přicházeli k ohni a v každé ruce nesli jeden klacík. Nakonec asi pět klučíků usedlo k ohni a opékali. Ostatní se přesunuli do chaty, začínal totiž hokej a prý by nestihli začátek.

Bylo po dvacáté hodině a oheň krásně plápolal, zůstala jsem u ohniště sama. Mládež zalezla do chaty. A tak jsem opekla tři špekáčky naráz, dávám je na tácek a nesu hodným klučíkům, aby měli co zakousnout u hokeje. Poděkovali a špekáčky zblajzli. Vracím se zpět k táboráku, nabodnu další tři špekáčky, jsou luxusní, žádné šunty. Pomalu opékám, tak jak to má být! A přichází můj oblíbenec Jarek. „Jarku, běž se zeptat, kdo chce špekáček,“ povídám. Jarek vytáhne mobil a volá. K ohništi přichází další žáčci. Ukazuji jim, jak správně opékat, aby špekáček nebyl spálený, černý, ale zlatý a mňamózní. A tak tu sedíme a učíme se opékat špekáčky. Je 22.00, což je čas večerky. Ale část třídy se dívá na hokej, tak my ostatní ještě posedíme u ohně. A já se dovídám informace, o kterých jsem ani netušila a ve školní lavici by se je sdělit neodvážili. Jaké informace? No přece zajímavé a tajné!

WI-FI

Kolegyně ž předešlého turnusu mně ihned po příjezdu ukázala, kde je ukryto heslo na WI-FI. Ony ho prý žákům nedaly. Po akci „skříň“ náš Míša opět navštívil správce chaty a vyžadoval heslo. Pan správce, předtím mnou poučen, poslal Míšu za pedagogickým dozorem a Míša správně usoudil, že by u nás nepochodil, a nepřišel. Věděl, co by následovalo. Ale heslo stejně měli! Od prvního dne. Někteří ho obdrželi od žáků z předešlé skupiny. Ti ho získali jinou cestou, když jim ho jejich učitelé odmítli poskytnout. Někteří heslo zahlédli ihned po příjezdu na nástěnce, než ho stačila kolegyně Majka ukrýt. Jiní volali kamarádům, kteří zde byli vloni. U táboráku mně vše bobíci povykládali. Lucka mně sdělila, že heslo je tak primitivní, že nebylo vůbec těžké ho odhalit, aniž by jí ho někdo prozradil. No ale stejně ten internet prý za moc nestál. „Je to tu pomalé, paní učitelko, hrůza,“ hlásili mně jednohlasně.

Co dodat závěrem?

Po celou dobu akce žáci vyhledávali a získávali informace a znalosti, diskutovali a komunikovali, hledali řešení problémů, pracovali s moderními technologiemi, procvičovali dovednosti a hlavně rozvíjeli všemožné kompetence. „Kompetence představují soubor vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.“ Naši žáčci obstáli na jedničku s hvězdičkou.

Žáky této třídy musím velmi pochválit, jelikož za celou dobu třídenního pobytu nebylo třeba řešit žádný problém. Ve stanovený čas jsme stáli všichni na stanovišti, po celé tři dny se snažili být všichni platnými členy svých týmů, navzájem si pomáhali, vládla pracovní atmosféra, ale byl čas i na zábavu. Věnovali jsme se také sportu. Po večerce byl na pokojích klid, byla trošku patrná únava z celodenního pobytu na čerstvém vzduchu, asi.

Taková akce je úspěšná, když se nic závažného nestane, když splníme vzdělávací cíl, když vidím usměvavé děti, když vidím jejich nadšení… A když od nich slyším: „Paní učitelko, bylo to super, ale bylo to krátké! Kdybysme tu byli týden, bylo by to ještě lepší,“ tak si říkám, že to nebyl ztracený čas.

Spokojený žák – spokojený učitel. No, ale ty tři dny (mně) stačily! Tak zase příště.

Irena