Opravdu hezky napsáno.

Na Adama bych zkusil ale trochu jinou taktiku. Tak trochu asertivní, s útokem na svědomí a trochu i sebevědomí, typu: "Myslíš že ti to za ten průser stojí? To jsi si myslel, že jsou všichni tak hloupí, že se na to nepřijde? Děláš rád mámě tyhle maléry často? Jsi na sebe za tenhle průser hrdý?" V případě kladných odpovědí bych to zasklil slovy: "Upřímně o tom pochybuji. Tak jaký si navrhneš trest?"

Možná se mýlím, ale jestli to nebude tím, že nejsem pedagog.

Tak přesně tyhle otázky jsem Adamovi pokládala asi před půl rokem. Moje taktika se mění. Na Adama nefunguje téměř nic. Když jsem se středoškoláků ptala třeba po 7 letech na SŠ, proč se chovali podobně, říkali často, že neví! A jedna paní učitelka mého syna mně kdysi dávno sdělila: "Oni nám ti chlapečci dospívají trošku později, tak musíme počkat." Po třiceti letech ve školství vím, že někdy to chce opravdu jen ten čas. A stále se jim věnovat. Doma i ve škole.

Moc pěkné vzpomínky, paní Colombová. Jednou z toho bude knížka a půjde na dračku!

Jo, jo, možná až budu nudící se důchodkyně, ale já budu učit i jako důchodce, když mně někde nechají.