Strach a úzkost, které mnoho lidí provází každý den má jednak iracionální původ z těžko identifikovatelných příčin a jednak racionální původ ze zkušeností z minulosti, které si lidé přenáší do svých vzorců v chování v novém prostředí a také jeho původem jsou možné dluhy, které mohou vzniknout nejen z půjček, ale také z lhostejnosti a z nepořádku.
Lidé mají iracionální strach
Zdroje strachu vězí ve snadném přístupu k čemukoliv, co v sobě obsahuje prvky ohrožení, ať je to v polomýtických postavách ve filmech a v literatuře, v reklamách či v moderním umění, které nás obklopuje a mnohdy je až s podivem, k jakým experitmentům s lidskou psychikou se dokáže utkat. A ruku na srdce, lidé velmi rádi se dávají přitahovat horory, špatnými zprávami, novodobou mytologií, sledují tristní osudy druhých lidí, aby se v nich pak usadil sediment zdroje vlastního strachu a obav. Nehledě na to, že někteří lidé se rádi zabývají okultismem a démologií, která se denně v něčem nenápadně objevuje. A tak se zbavují vzácného a velmi cenného pocitu blaženosti a radosti, protože jakmile začne nastupovat, už s ním nastoupí obava, že se to může vymstít, že za velkou radostí může přijít velký žal, a proto raději se ponoří zase to svých navyklých chmurných myšlenek. Samozřejmě, že stát nebude zakazovat takové umělecké či mediální projevy, protože si každý musí vybrat, jestli se dá na stranu temných obav anebo prožívat radost z každé maličkosti, kterou mu každý den poskytuje třeba už z toho, že svítí slunce (co když je to poslední krásný den), že je zdráv (co když mi zítra něco najdou), že prožívá lásku (co když mne opustí) apod. Podle mého názoru, lidé kteří jsou ještě schopni ovládat svou mysl, měli by vyhledat naopak takové zdroje, které jim přinesou radostné pocity a ty chmurné potlačit, protože žijeme v přítomnosti, nikoliv v minulosti nebo v budoucnosti, a ať chceme nebo nechceme pochopit, budoucnost můžeme ovlinit přítomnými racionálními postoji k životu, zdravým sebevědomím a také navozováním důvěryhodných vztahů, které nám pomohou ve chvílích úzkosti najít cestu z temnot.
Strach z navázání nových kontaktů s lidmi
Pochopitelně, že pro mnoho lidí není snadné ztratit práci a hledat si novou. Psychický šok z náhlé ztráty zaměstnání a představa budoucnosti, která je vybičována i možnou neschopností zaplatit všechny nutné pohledávky s obavou ztráty domova, nedůvěrou ve státní orgány jako garanty reforem, představa, že malý člověk se neubrání obrovské nespravedlnosti ať ze strany justice nebo orgánů veřejné správy, špatné vztahy mezi lidmi, znásobené ještě tiskem, jsou příčinou, že lidé pokazí vstupní pohovor, protože se bojí na sebe cokoliv říci, promluvit o své minulé práci uvolněně a říci otevřeně, jaké mají představy o platu a pracovní době. Bojí se nového kolektivu, že budou zažívat šikanu na pracovišti, protože mnozí lidé ji už v minulosti zažili a ví, jak se těžce proti ní člověk, který nemá dost zdravé sebevědomí, nebo postavení, které může druhé lidi kolem něco zastrašit, bránit. Jsou také tací jedinci, kteří měli na bývalých pracovištích osobní vztahy, tím myslím pocit, že tam mají přátele, brzy však z takových pocitů byli vyléčini a to ve chvíli, kdy se vybírali to, kteří zůstanou a kteří odejdou při propouštění, tak si nesou zklamání a nedůvěru v lidi obecně. Ale takové představy je třeba eliminovat, na pracovištích se má pracovat, kamarády si nacházet mimo pracoviště, a to platí i o tzv. intimních přátelstvích, které nadělí víc škody než užitku. A to všichni vědí, a proto se předem bojí, že neodhadnou, kdo s kým drží nebo nedrží a k čemu by mohli být použiti a zneužiti z neznalosti prostředí. Podle mého názoru, každý, kdo něco takového zažil, by to měl odložit do přihrádky minulost a pokud to nebude pořád převalovat v mysli a porovnávat s tím přítomnost, může snadno objevit, že všechno je jinak a pokud se bude přednostně věnovat své práci, nikoliv vztahům na pracovišti, že udělá nejlépe. On se vždycky někdo najde, kdo pomůže, kdo uškodí, ale je třeba mít nastavené v sobě zázemí, do kterého se může uchýlit a místo na skleničku s kolegou a stěžovat si na šéfa si může zajít po práci do kina nebo do parku a projít se, vyčistit hlavu a cvičit se v potlačování negativních pocitů.
Kontrolovat své účty i činnost státních úřadů ve věcech poplatků se vyplatí
Jak jsem zjistila, mnoho lidí si nevede domácí účetnictví, výpisy z bank strká v nerozlepených obálkách do stolu, pokud něco splácí, tak nekontroluje každý měsíc, zda opravdu platba proběhla a pak se nestačí divit. Mnohým lidem ani nedochází, aby se podívali, zda zaměstnavatel opravdu platí odvody nebo je má jen vytištěné na pásce a taky se nastačí divit. Je zajímavé, že tam iracionální strach nezafunguje. Ale za to příjde hotový děs, když přijde oznámení, že dluží obrovskou částku a že mu banka nepůjčí na splacení, protože tam třeba dluží nepatrnou částku už několik let. To, že se někdo zhroutí z takových případů není divu. Ale přeci na tom má také zásluhu něco, co se stále opakuje, a to je kritizování a znevažování státní správy obecně. A tím vyvolávání obav s ní komunikovat o problémech, požádat například o radu a pomoc, eventuelně platební kalendář, který však není žádný úřad povinen vydávat anebo požádat o zmírnění tvrdosti zákona, pokud je člověk v situaci, že náhle nemůže z osobních a sociálních důvodů tak velkou částku splácet.
Rizikové obchody a rizikové chování spotřebitelů
Je opravdu těžké lidi přesvědčit, aby si před tím, než si něco koupí v e-shopu, si nejen prostudovali obchodní podmínky, ale také příslušné stati občanského zákoníku, které se takových obchodů týkají a zjistili si, že pokud nastane nějaká porucha ve vztazích, jak ji vyřešit. Samozřejmě, že podvody a nekalé reklamy stále fungují a mnoho lidí, kteří jsou náhle zaujati nějakou představou o koupit věci, se už nezabývají tím, zda je to pro ně výhodné z hlediska obchodních podmínek. Je zajímavé, že nejsou ani odstrašeni různými varováními ze všech stran. Někdy to budí dojem, že se prostě o podrobnosti nezajímají a čím více jsou zahrnováni informacemi, tím méně je čtou a vnímají. A v tisku se stále objevují opravdu výživné kauzy. Zákon jasně stanoví, že pokud má člověk uzavřenou smlouvu a jde z ní plnění, pak, pokud se ve smlouvě cokoliv změní, musí to smluvnímu partnerovi oznámit. Ale kdo by myslel na takovou prkotinu, když se například stěhuje do nového bydliště nebo odchází pracovat do zahraničí, aby si tyto věci ještě před tím vyřešil. A upomínky za nenaplněné platby najednou skončí u vymahatelské kanceláře anebo u exekutora, který se nikým nemaže. A tak z hlouposti může vzniknout najednou ohromující případ, který se objeví v tisku, mnoho lidí se naštve nebo vyděsí, ale neuvědomí si příčinu, která vězí v docela prostém nekonání povinné osoby. A na to je každý advokát krátký.
Stojíme na prahu velkých změn
Já věřím lidem, kteří mají strach, věřím jim, že je jim úzko při pomyšlení z neznámé budoucnosti, ale dá se předpokládat, že jsou to zkušení a dospělí lidé, kteří ví, že jim strach, obavy a neschopnost se zbavit iracionálních představ z ničeho nepomůže rozhodně k řešení aktuálních problémů a chtě nechtě se musí postavit životu čelem a být tak příkladem dětem, které mají dobrou příležitost si osvojit dobré návyky v kritických dobách života. Stojíme na prahu účinnosti nového občanského zákoníku, který bude nejen obsáhlý, ale bude i obsahovat hodně nových věcí v občanskoprávních vztazích, ve vztazích k vlastnictví, ke smlouvám, k rodinnému a dědickému právu. A já jsem přesvědčená o tom, že rozumní a moudří lidé se budou o tento důležitý zákon zajímat a změní své postoje k zákonu, který je k něčemu donucuje nebo jim dává možnosti si své věci a poměry upravit podle svého. Možná, že ubude hladina strachu a obav z racionálního pohledu na každodenní chod života a naplňování nutných poviností, které nelze zanedbat a oddělení od těch, které lze odložit. Že nové poměry, které vycházejí ze zákoníku práce, ať se nám líbí či nelíbí, to je vedlejší, zpružní pracovní procesy a mnoho lidí si uvědomí, že i když náš trh práce není nic extra, přesto si budou stále hlídat své další pracovní příležitosti a možnosti, aby si eventulně byli jistí, do čeho jdou v případě, že budou propuštěni. A že před tím, než začne zase propouštění, si srovnají své doklady a zaplatí nebo vyřídí své dluhy, aby v době, kdy budou brát méně, nebyli zatěžováni platbami v takové míře, aby jim nezbylo ani na chleba.
