Lužická nemocnice v Rumburku má problém s úmrtím pacientky, které sestra aplikovala smrtící množství draslíku, což jí způsobilo srdeční arytmii a smrt. V jiné mediální zprávě se můžeme dočíst, že nešlo o onkologickou pacientku, která nevyslovila, podle jejího pozůstalého syna nejmenší vůli, že chce zemřít. Na to konto, nemocnice zpřísnila kontrolu zdravotnických dokumentací a nakládání s léky, i když předcházející vnitřní předpisy, podle ředitele, splňovaly předepsané standardy ... v tomto případě se nejednalo o selhání systému, ale jednotlivce ... trestnému činu lze těžko zabránit ...
Lékař, sestra, pacient
Jako laika a potencionálního pacienta mne tento příběh děsí, stejně jaké příběhy jiných selhání zdravotníků v nemocnicích (těch příběhů není málo), a vůbec mne neutěšuje, že zdravotní sestře hrozí 18 let vězení, že někdo přišel o práci, ostatní že se dušují, že za to může někdo jiný. Základní problém zůstává tak jako tak - zbytečná smrt jedné ženy. Spíš je hodné pozornosti, jak se nakládá se zdravotnickou agendou a s nakládáním léky podle vnitřních předpisů, jejichž dodržování zřejmě nikdo pravidelně nekontroluje. Za zdraví a léčení pacientů jsou odpovědní nejen lékaři, ale také sestry, jejichž práce je součástí léčebného režimu pacienta. Sestry mají natolik potřebné vzdělání, aby mohly zhodnotit zdravotní stav pacienta a učinit vše, které pro jeho aktuální zdravotní stav, který případně signalizuje zhoršení v denních i nočních hodinách. Vztah sestry, která se podílí na léčbě, a lékaře je spoluprací, nikoliv slepým plněním příkazů. Pokud nemůže být lékař v kritické době u pacienta, musí sama, pokud zjistí zhoršení stavu, odvrátit krizi a ihned lékaře informovat. Pokud to tak v některých nefunguje, a chci věřit a doufat, že ve většině nemocnic personál pracuje lépe, než Lužické, pak je to selhání vedení nemocnice a pracovní kázně, možná i profesionální etiky a kontroly na všech úrovních, včetně té ministerské, zvláště v nemocnicích, které můžeme nazvat „provinčními“.
Reformy zdravotnictví a legislativa, kontrola aktuálnosti interních předpisů
Od roku 1990 proběhla celá řada reforem zdravotnictví, jejichž průběh jsme mohli sledovat v tisku. Pokud to dobře chápu, navržená reformní opatření byla koncipována pro celé zdravotnictví, nikoliv pouze pro některé oblasti. Tyto reformy vycházely z dílny ministerstva zdravotnictví a při rychlém střídání ministrů (každý z nich to dělal zřejmě špatně) - sotva se jedna započala, s odchodem dotyčného ministra skončila a další ministr přinesl další koncepci - což se to po celé roky cyklicky opakovalo. Vlastně se žádná ani nemohla do důsledku realizovat - to je jedna záležitost, která stěžovala práci zdravotnického personálu zdravotnických zařízení. Dalším problémem byla fluktuace zaměstnanců. Přitom se do zdravotnictví nalévalo mnoho veřejných prostředků. Ale pořád někde peníze chyběly, jak jsme se mohli dočítat v tisku. Lékaři i střední zdravotnický personál si stěžovali na úroveň svých mezd oproti náročnosti svého každodenního výkonu, nikoliv neoprávněně. Běžný provoz ztěžovaly různé okolnosti i vnější vlivy, například konflikty mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními, interpersonální problémy mezi vedením a personálem nemocnic, problémy vedení zdravotnických pojišťoven a jejich koncepcí, snižování počtu personálu, do kterého obecně spadají i nezdravotničtí zaměstnanci, kteří zajišťují administrativu. Dalším vlivem byla a je legislativa. Interní předpisy musí jít ruku v ruce se zdravotnickou legislativou, procházející implementací Směrnic EU. To rozhodně není zanedbatelná příčina nejrůznějších problémů, jako je například neustálá kontrola souladu mezi legislativou a interními předpisy, které jsou závazné a samozřejmě se nemohou od zákonů odchylovat a nedějme si iluze o úrovni právního vědomí zdravotníků, kteří se musí přednostně starat o jiné záležitosti, a také si nedělejme iluze o úrovni ministerského řízení, do kterého spadá i kontrola zdravotnických zařízení. Zvláště těch, které procházejí nejrůznější úrovní problémů, na něž je neustále upozorňováno nejen z tisku, ale také z řad místních občanů.
Úroveň "provinčních nemocnic"
Nepochybujme o tom, že lékařské fakulty v naší zemi vychovávají budoucí kapacity. Ať jsou to lékaři nebo střední zdravotnický personál. Lékařské fakulty nabízejí sestrám (i bratrům) další vzdělání v určitých oborech, v kterém se mohou uplatnit i v zemích, které po nich rádi sáhnou a dobře je zaplatí. Totiž, na rozdíl od ostatních profesí se lékař i kvalifikovaná zdravotní sestra dobře uživí všude. Jestliže není schopno naše tuzemské zdravotnictví v celé zemi, nejenom ve velkých městech a dobře zaběhnutých zařízení, o jejichž místa se uchází mnoho lidí, zajistit stejnou a očekávanou úroveň zdravotnické péče v tzv. provinčních nemocnicích, takže v nich posléze chybí kvalifikovaný personál, kvalifikované vedení a hlavně prostředky na provoz a modernizaci zařízení, pak se nelze divit, že výsledky zdravotnické péče jsou nesrovnatelné s ideálem, který všichni bez rozdílu očekáváme a na který máme právo. Proč by lidé, kteří absolvují dlouhá léta studia, jsou nejen profesionálně připravení, ale také jazykově vybavení, by se měli potýkat se zásadními problémy, jako je úroveň vedení nemocnice, interpersonální problémy, nedostatek kvalifikovaných sester a nedostatek obecné úrovně zařízení, aby bez obav mohli na svá bedra vzít vysokou odpovědnost a s ní i osobní a profesionální riziko za léčení a jeho výsledky při vynaložení maximální úsilí?
Závěr
Vraťme se k případu, v kterém zemřela starší žena. O průběhu celého případu se můžeme jen dohadovat, zatím neznáme pravdu, jen se dočítáme v tisku různé zprávy, které nejsou rozhodně optimistické, spíš pro veřejnost děsivé. Co víme určitě, že zemřela žena předávkováním draslíku. Také si umíme udělat představu, jak to v některých provinčních nemocnicích může chodit a že úroveň zdravotnické péče se v různých oblastech liší podle místních poměrů a úrovně zainteresovanosti lidí, kteří za ní mají odpovídat. Nicméně, nelze upínat jen pozornost a oči na místa, kde to lépe „šlape“, do nemocnic, které dokáží léčit i jinak beznadějně nemocné lidi, do nemocnic, které mají prostředky na nákup špičkových přístrojů a léků, disponují s vysoce kvalifikovanými odborníky, známými i v zahraničí. Podle našich zákonů, všichni lidé jsou rovni v základních právech a je jedno, zda žijí někde v horách a lesích, v malých městech či dědinách a podle toho musí být zajištěna stejná péče pro všechny. Podle toho, jak dopadne soudní řízení, a to může odhalit viníky za nedodržení standardní péče s následkem úmrtí, pak může rodina nemocnici žalovat o újmu a vysoudit velkou částku peněz. Ale co je to platné! Možná, že to uspokojí pozůstalé, ale problémy, které jsou v článku nastíněny, přetrvají. Lékařům rozhodně nezávidím, vážím si jich a myslím, ačkoliv se budu opakovat, že je mezi nimi převážná většina slušných a mravných, lidských a profesionálních lidí, jakož i mezi sestrami. Přesto je na zváženou, zda opravdu v tomto případě současně i s jednotlivcem někde v nějakém článku neselhává systém.
