To léto, když se Tomášek, syn mého bratra, narodil, létalo mnoho berušek. A v ten den nejvíce. Když bratr odvezl Alici, mou švagrovou. do porodnice, přišel za mnou a poprosil mne, jestli by nemohl zůstat, že se bojí a nechce být sám. Ano, řekla jsem a udělala kuřecí salát, vypekla houstičky a postavila na stůl láhev červeného vína. Ale bratr nehodlal zapíjet porod vínem. Jen jsme si přiťukli a pak jsme vzpomínali na dětství. Viděla jsem, že se uklidnil, když tu zazvonil telefon. Chvíli poslouchal a po tvářích se mi pomalu řinuly slzy. Pak se ke mně obrátil a zvolal: "Mám syna a dám mu jméno Tomáš!" A tak to začalo ...
Tomášek byl úžasně krásný a roztomilý
A tetičky a babičky se mohly o něho přetrhnout. Občas k nám chodil náš rodinný lékař na návštěvy a držel přednášky o zdravé výživě malých dětí a že by se ženské měly s tím svým krmícím reflexem ovládat. Odpoledne pak manžel pořádal koncert, trio v obsazení on, pan farář a ředitel základní školy. A podával se moučník a čaj. Pan farář, o něm se musím zmínit, ho pokřtil na Adama a říkal, že je to opravdu pozoruhodné dítě. Ano, vzorně se vyvíjelo, jako podle příručky. Vůbec mi nevadilo, že mi roztrhl řetízek, protože chtěl zjistit, jaké mám naúšnice, které se mi blýskaly mezi vlasy. Ani mi nevadilo, že mi roztrhl korále, všechno se dá spravit. Já jsem si to dítě opravdu zamilovala. I když to byla taková malá škodná v domě. Jenomže chodili k nám jen jednou za čas, takže jsem nemohla pozorovat jeho vývoj tak důsledně, ale občas, je pravda, jsem si na něho vzpomněla.
A uběhly tři roky jako voda ...
A nastaly prázdniny. A volal mi bratr. Prosil mne, jestli bych nemohla alespoň pár dní Tomáška, když mám tu dovolenou, pohlídat. Žádná babička ho nechce hlídat a Alice musí do práce.
"Jak to, že ho nechce hlídat?" zeptala jsem se.
A že prý Tomáš zlobí. Moc zlobí. A je to tady, pomyslela jsem si. Dokud na něho mohli dělat budliky budliky a on se jen řehtal, tak to bylo nádherný dítě, úžasný, skvostný, ale když se rozpovídal a rozkoukal a hlavně - má vlastní názor, tak je asi nehlídatelný. No, je to riziko i pro mne, vždyť už jsem dlouho žádné malé děti nehlídala a takový čertík se asi musí pořádně zabavit. Zavolala jsem matce, co je vlastně s Tomášem a ona mi říkala, že je to hrozné dítě, že se pořád na něco ptá a že jeho zásluhou nejdou všechny hodiny v domě, že se nakonec všichni kvůli němu hádají, protože má vlezlé otázky. Ale každé dítě se ptá, řekla jsem. No jo, ale kde mají pořád všichni hledat odpovědi? Zkus ho pohlídat pár dní a uvidíš. A kromě toho, co neví to nepoví, takže pozor na něho. Nic se před ním neutají. Je to takový protivný kluk.
Tak ho bratr přivezl
Takového umouněného a v očích vzdor.
"Nechtěl jsem mu koupit na pumpě auto, tak je otrávenej," řekl.
A jak jsem se na něho tak dívala, vzpomněla jsem si na svého rozmarného Boha. Kdyby tak si nad ním vzal také patronát, pomyslela jsem si. Třeba by se všechno změnilo. A tato myšlenka se mi zdála docela legrační a tak jsem se usmála a sehnula jsem se, otevřela náruč a řekla jsem:
"Vítám tě, Tomášku. Moc jsem se na tebe těšila. Jsem tvoje tetička."
Tomáš přišel ke mně, objal mne a řekl:
"Já vím, už mi to říkali. Že jdu k tobě za trest, že jsem zlobil."
Můj bratr trochu zrozpačitěl a já jsem se dala do smíchu.
"Tak já jsem postrach pro Tomáška? To jsem si nezasloužila."
A vzala jsem ho za ruku a šla mu umýt pusu k pumpě.
"Odkud se ta voda vzala?" zeptal se mě.
"Z pramene. Dole je pramen, víš? Ale je to hodně hluboko a ke studni nikdo nesmí."
"Ani já?" zeptal se.
"Ani ty."
"A ty tam můžeš?"
"Ne, nesmím. Nikdo tam nesmí, Tomášku." Tak to ještě scházelo. Určitě ho to bude lákat, aby pramen prozkoumal a ještě spadne dolů. Opravdu, neměla jsem na to hlídání přistoupit. Vzala jsem ho za ruku a vedla ho do zahrady.
"Natrháme jahody a udělám omelety."
Dala jsem mu do ruky košíček a ukázala na záhon.
"Jo, a já se zatím půjdu podívat, odkud se ten pramen bere."
"Tomášku, až se naobědváme, tak půjdeme do lesa a já ti ho ukážu," napadla mne spásná myšlenka a on přikývl.
"A můžeš si vzít hrníček a z toho pramene se napít. Souhlasíš?"
"Souhlasím."
Mezitím se mi podařilo požádat souseda, aby na studni dal poklop a trochu jsem se uklidnila. Vzala jsem z kůlny malý žebřiňák, naložila jsem Tomáška a tašku s jídlem a pitím, knihy, které jsem slíbila panu faráři a vyrazili jsme na procházku. Tomáškovi se to líbilo a pokřikoval na mně, abych přidala do kroku, že jedu moc pomalu a já jsem se smála, protože tenhle malý rozumbrada říkal všechno tak, jak myslel a proto asi šel tak druhým na nervy. Zastavila jsem.
"Tomášku, vylez a napijeme se. Nemáš chuť na chleba s paštikou?"
"Mám. Hele, tam běží nějaké zvíře," ukázal.
"Buď tiše, to je mladý daněk. Musíš být zticha, jinak by byla zvířata vylekaná."
"Tak jo," řekl a položil si prst na rty.
Ale čas uběhl a bratr si pro Tomáška přijel. Rozloučili jsme se a já mu dala na cestu do ruky jablíčko. Ještě mi z okna mával.
A pak jsem jen slyšela, jak mu to jde ve školce, že je už hodný a poslušný a že se někdy zastaví na kafe i s Tomášem. Ale to víte, není na nic čas. Jak přijde podzim, tak zazimujeme chaloupku a mažeme do města do našeho pohodlného bytu. A protože bydlíme od sebe daleko, nenavštěvujeme se často. A tak uběhl zase nějaký čas.
V noci někdo zazvonil ...
Vzbudilo nás to. Vyklonila jsem se z okna, na chodníku, ve slabém osvětlení stál nějaký chlapec.
"Kdo je?"
"Já, Tomáš, teto pust mne nahoru. Prosím tě."
Přehodila jsem přes sebe župan a běžela jsem po schodech otevřít hlavní vchodové dveře.
"Tomášku, co se stalo?" Viděla jsem, že je uplakaný a rukou si stíral slzy. Objala jsem ho.
"Táta mě vyhodil z domu."
"Jak to? Co jsi provedl? Co se stalo?"
Vedla jsem ho nahoru a zvedla telefon. Vytočila jsem bratrovo číslo. Chvíli to zvonilo a pak to zvedla Alice.
"Mám tu Tomáše. Co blbnete? Prý jste ho vyhodili z domu," řekla jsem a byla jsem naštvaná.
"Ale máme rodinný problém. Je to na rozvod. Já ti to pak povykládám. Prosím tě, nech ho u sebe. Prosím tě."
Tomáš seděl v křesle jako zařezaný a byl bledý.
"Co se stalo?"
Vzala jsem ho za ruku, byla celá vlhká od slz, jak si je utíral z tváří.
"Řekl jsem mámě, že má táta nějakou paní, že ji vozí autem. Viděl jsem je. Tak jsem ji to řekl. Měl jsem strach, že se rozvedou. Oni pořád lžou. I mně."
Bylo to vážné. Ani jsem netušila, jak hluboká je mezi nimi krize. A Tomáš už nebyl tak malý, aby nechápal, že se mu rozpadá hnízdo. Dokázala jsem se do něho vcítit. Snažila jsem se promluvit s bratrem, ale ten se o něm nechtěl vůbec bavit. Mluvil o něm jako o spratkovi, který pořád šmíruje, že neposlouchá, dělá si co chce, že on se na tom rozpadu podílí velkou měrou. A že ho nemá rád. A tím skončil hovor o Tomášovi.
Budeš bydlet u nás ...
Takže zase jedno dítě navíc, pomyslela jsem si. A přemýšlela jsem o fungování prozřetelnosti. Proč? Když jsem mu rovnala tašku do školy a nahlédla do prospěchu, samé jedničky, sem tam poznámka. Teď to bude horší, protože ho budu muset přehlásit. A co sociálka? Jen aby nakonec neskončil v diagnostickém ústavu. Úplně mne zamrazilo. Nemohu si ho nechat napořád, ledaže by s tím jeho rodiče souhlasili, ale určitě s tím nebude souhlasit manžel a budou s tím velké nepříjemnosti.
Tomáš má čistou duši, přijmi ho i s ní
A tak jsem se vypravila znovu za bratrem do zaměstnání. Nejdřív se mnou nechtěl vůbec mluvit, ale pak se uvolil, že si vezme volno a že si promluvíme. A tak jsem mu vysvětlila, jaký to bude mít právní dopad na celou rodinu, jaký dopad na Tomášův život a jeho budoucnost a že on ho velmi potřebuje. Že nemůže za svou povahu, který jde všem tak na nervy, protože má čisté srdce a to není žádný hřích. Ale že se ho zříkají ti, kteří hřeší a to je špatně. Mlčel. A tak jsem sepjala ruce a vroucně jsem ho prosila, aby ho přijal zpět, aby se kvůli němu zřekl svých mimorodinných vztahů a věnoval se mu, protože je to jeho jediný syn a ještě navíc, se vzácnou povahou. Možná, že si lidé říkají, že takovou povahu může mít v dnešní době jen idiot, ale ať ho přijme, protože je jeho otec. Mlčel a pak po delší době přemýšlení řekl, že to tak nemyslel, že ho má rád a že se jen zlobil, že to řekl Alici a ona dostala hysterický záchvat. A to že on nesnáší ...
Po tu dobu, co byl u nás, jsem s ním mluvila velmi otevřeně o ceně jeho života, o tom, jak si ho vážím a že jsem ráda, že je můj synovec. A může se mnou vždycky počítat, protože ho mám ráda. Asi moc často to od druhých neslyšel, a tak se na mne rozpačitě usmíval a já cítila velkou lítost, soucit a bolest. A když jsem s ním jela k jeho rodičům, mlčel. Zastavili jsme se před domem. Otočil se ke mně a objal mne.
"Mám tě rád, teto."
A to platí stále. Stal se učitelem na střední škole. Chodí za mnou na bábovku a vypráví mi o dětech, které učí a také mi dal číst své povídky. Je v nich plno snů o jiném světě, než jaký prožívá. Je v nich plno lásky, kterou mu neumí nikdo úpřimně oplácet ... a o jinou on nestojí. Doufám, že nezůstane sám. Třeba se k němu připojí jiná duše, která je také, v tom dnešním světě, navíc.
