Popeleční středou končí masopust, je první den postní doby. Půst je odříkání nejen v jídle, ale v zamyšlení nad tím, čeho se zříci, abychom našli v sobě harmonii a nový život.
Moudrost dávných věků nás i dnes dokáže přimět k zamyšlení nad naší lidskou existencí v 21. století. Všechno závisí na tom, co si myslíme o hodnotě života a o naší schopnosti překročit včas vlastní práh, přijmout nutnou změnu, která je změnou původní uznávané kvality a po jejím přijetí v ní spolehlivě fungovat opět ve prospěch udržitelnosti života, jeho kvalit s náhledem k budoucnosti. Tím nemyslím jen život lidské populace, ale i zdrojů, na kterých je obecně život závislý. Rozhodně bychom neměli zavrhovat kontext dávné minulosti lidských civilizací s naší současnou civilizací a lidského snažení pochopit úlohu člověka, nadaného rozumem a vůlí. V našem současném bytí je vhodné přijmout dávnou výzvu civilizace, kterou nazýváme antikou - péči o duši, která je jejím hlavním poselstvím.
Středobodem péče o duši je harmonie a blaženost. Na tuto výzvu zapomínáme. Naší době říkáme uspěchaná doba. Abychom stihli všechno, co máme na starosti a věc v cílovém bodě stihli, opomineme v tom spěchu mnoho činů, které tomu předcházely a doléhají na nás informace ze všech stran v takovém návalu, že nám často uniká jejich smysl a tak tu tzv. štvanici z rohu do rohu nedokážeme zvládnout a místo snahy k získání vnitřní harmonie a blaženosti polykáme antidepresiva, která na nějakou chvíli zmírní naše znepokojené a často i rozhárané nitro, v němž zaniká hlas útěchy a rovnováhy.
Všechno závisí na každém člověku, jak se chová, jedná, koná a na jeho činech, což je věcí jeho vlastních hodnot a též hodnot, které vyznává daná společnost. Rozhodně se nehlásí k činům a jednání, které ji poškozuje a lidé najednou shledávají, že budoucnost je nejistá a potřebují se z té nejistoty vymanit. Jenže jsou ještě jiné vlivy, než je lidské konání, na které jedinec má jen malý vliv a to v něm vyvolává strach, který ničí všechny v něm nastavené jistoty a cítí, že nemá kam utéci, není schopen to v sobě vyřešit a ten strach se přenáší z jednoho na druhého. Co když všechny ty zprávy a prohlášení na uklidnění nejsou zdrojem jistoty? A rozumíme jim tak, že se vlastně nic vážného neděje a jak to přišlo, to zase odejde?
Mnozí lidé dřív konají než přemýšlí a následně se diví, kde se vzala ta nenávist, zášť a i prázdnota v mezilidských vztazích a kam se poděl klid a proč najednou nastoupily obavy, že je něco špatně a kde nepůsobí rozvaha v každodenním konání, ale projevuje se zbrklost ve snaze všechny nesnáze hned řešit a zahladit následky pochybení i když mají svou někdy dlouhou genezi a nebrali jsme na vědomí známky selhávání našich zřízení, zabezpečenými zákony, řetězcem odpovědností a konečně i spoléháním na zkušenosti a slušnost.
Najednou nelze tak snadno udržet stav, který byl dlouho funkční a dal se ovládat navyklými prostředky s tím, že to vždycky tak vyšlo a nic se nedělo. Ale dělo! Jenže nic netrvá věčně a i naše důmyslná zařízení, kterým lidé někdy slepě důvěřují, procházejí svým vývojem a náhle mohou selhat. Všechno, co je kolem nás a v naší činnosti prochází svým procesem, jako například naše sociální zřízení, které nazýváme demokracií, v níž jsou všichni rovni, vyžadující si péči a zralost lidského myšlení, konání a činů, pokud její pilíře podléhají tlaku lhostejnosti, nevědomosti, spoléhání na její stabilitu, která však není sama o sobě, ale v každém z nás, kteří se k ní hlásíme. Je to lidské zřízení, které vyzrálo dlouhými věky k dnešku a jeho křehkost je podmíněna lidskou schopností a odpovědností k rozhodnutí, že to tak bude, dokud v to lidé budou věřit. Demokracie je totiž věcí volby a víry, nikoliv jen mechanismů moci.
V první den postní doby, abychom navázali na perex, bychom měli uvažovat, jaký půst přijmeme. Není to jen ve stravě, v odstranění zlozvyků v jídle a pití, to by bylo málo. Je to v odříkání všeho, co nás může znepokojovat a přesto se tím zabýváme s jakousi touhou po informacích, které nemají pro nás hodnotu, je to o plýtvání drahocenným časem nad zbytečnostmi, které nic nepřinášejí, ale naopak nás zbrzďují od toho, co máme udělat, vykonat a učinit ne ve spěchu a chaosu, ale s rozumnou rozvahou a dát si nějaký plán, jak tuto postní dobu využít ke změnám v našem osobním životě. V tom má postní doba svou moudrost. Je to šance za čtyřicet dní změnit to, o čem víme, že je to špatně, že to ničí naši vnitřní harmonii, která není žádným přepychem, ale nutností ji nastolit a že po těch čtyřiceti dnech se mohou stát obrození lidé, které dokázali odhodit svá břemena. .
Pro tuto příležitost, pro ty, kdo se k tomu odhodlají jsem vybrala následující verše.
Kdo postaví stráž před má ústa
a mé rty uzavře pečetí obezřetnosti,
aby nepřivodily můj pád
a můj jazyk aby mne nezahubil?
Hospodine, Otče a vládce mého života,
neponechávej mne jejich záměru a nedopusť,
abych jejich přičiněním padl.
Kdo ovládne mou mysl kázní
a mé srdce moudrým káráním,
aby nešetřily má provinění
a mé hříchy aby nezůstaly bez trestu?
Aby se má provinění nemnožila
a mé hříchy nenarůstaly,
abych nepadl před protivníky
a aby se nade mnou neradoval můj nepřítel?
Hospodine, Otče a Bože mého života,
nedovol, aby se mé oči dívaly pohrdavě,
a odvrať ode mne žádostivost.
Dychtění po ženě a po obcování s ní
ať se mě nezmocní,
nevydávej mě nestoudnému chtíči!
Z knihy Ješuy Sírachovce, 22. a 23. kapitoly
Zdroj: http://bohu-a.svetu.cz/752-sirachovec-kdo-postavi-straz-pred-ma-usta.html
Přeji Vám všem šťastnou postní dobu.
