Ježíš Nazaretský, jako historická osoba, má svůj životní příběh. Do toho příběhu patří i jeho rodiče. Josef a Marie. Nyní však o Marii. Představte si chudé děvče, které žije v tehdejším Nazaretu se svou matkou. Legenda o početí je jednou z nejdojímavějších, kterou se začíná její dramatický osud a tragické mateřství. Ona byla vyvolena, bez toho, aniž by tušila další záměr, nemohla svůj osud ovlivnit a konečně ani odmítnout. A tak - jen sledovala cestu svého syna Ježíše, který ji byl propůjčen, aby mohl jako člověk splnit své poslání na zemi, ale ona nemohla být ušetřena jediné své "odměny", že jejím "srdcem pronikne meč."
Hlubším pohledem na velikonoční příběh Ježíše z Nazaretu začneme více a lépe vnímat osobnosti, které se kolem kříže shromáždily. Nejsou to neznámé osobnosti, provázely Ježíše po celou dobu jeho mise. Avšak - ne všichni nyní stojí pod křížem. Mezi ostatními - matka Marie.
...
Lidé, kteří možná nepochopili celý dosah učení, jež poslouchali po velmi krátkou dobu na nádvoří Chrámu, na Olivetské hoře, v nejrůznějších koutech historické Judei, jsou přesto hluboce dotčeni a neodvratně poznamenáni nejen jeho samotnou přítomností mezi nimi, ale nyní i utrpením, jemuž stojí tváří v tvář a mezi nimi i matka, která bezmocně sleduje mrzačení svého syna a příbíjení těla na dřevo kříže, jeho ponížení a pomalé umírání na žhavém slunci. Vidí před sebou celý příběh svého mateřství a její bolest je nezměrná. Nikoho však neobviňuje, neproklíná. Pod tím křížem stojí nyní obnažené mateřství v pokoře, nikoliv však v pokoření. Nyní pomalu končí její jediná úloha, ke které byla zvolena, která byla jejím životním posláním a údělem. Tváří v tvář té neodvratné skutečnosti, bezmoci a bolesti se stává do budoucnosti ženou, ke které budou lidé vzhlížet a připomínat si ji v obrazech, při četbě Písma i při svých životních událostech.
...
Po nějaké době se se stane i předmětem sváru na církevních koncilech (Nestorius) s konečným uznáním titulu - Bohorodička. Avšak, i pro člověka tápajícího v labyrintu názorů církevní instituce a teologických rozprav má Panna Marie místo v srdcích lidí. V tom okamžíku, když se na ni v mysli obracejí, se cítí s ní být lidsky ztotožněni. Protože často nerozumí svému životnímu údělu, svému utrpení, své nejistotě a úzkosti, která na ně doléhá v době osamění a izolovanosti od ostatních lidí a světa, který se jim zdá, v určitých životních situacích nepřátelský nebo dokonce i od nich odvrácený. V modlitbách si připomínají její úděl a svěřují se ji se svým. Protože ona neměla podíl na božství svého syna, tím víc je i nevěřícím lidem blízká a možná i srozumitelnější ve chvíli rozjímání nad vlastním utrpením.
...
Pro mne je Mariin příběh hluboký a intimní. Není jen na úrovni víry, ale lidsky bytostný. Chápu ho zcela lidsky, jako mateřský úděl, který na sebe bere každá žena, ale různým způsobem se s ním vyrovnává. Možná, že je i jeho určitým předobrazem. I tou skutečností, že jsou chvíle, kdy matka nemůže zasáhnout do údělu a osudu svého dítěte a nezbývá ji, než přihlížet a trpět. Kdo tomu všemu může pozorumět a hloubku toho utrpení pochopit? Až pak, při snímání z kříže se mění utrpení z krutého zážitku v tichou bolest a odevzdání se vlastnímu osudu. Je konec, svět se odvrací k jiným příběhům a nekonečný, tichý žal jedné ženy zůstává ...
