Pana Olšera čtu ráda, a to v době, kdy mám klid a mohu si nejen pošmáknout nad laděním jeho článků, ale také se nechávat unášet cestováním. A zrovna v zemích, které jsou tak politicky komplikované, a přitom tak krásné, přitažlivé i nebezpečné. A přemýšlet nad jeho slovy ...
Zaujala mne jeho myšlenka, s kterou se potýkám velmi poctivě a vážím ji a měřím, přehazuji z leva a prava jako štrúdlové těsto. Upadá Evropa do temnoty anebo jen prochází temnou nocí své duše? Vypotřebovali jsme skutečně všechno, co nám bylo na počátku historie nabídnuto anebo jsme teprve v třetině cesty rozumného, duchovního a politického rozvoje? Já si myslím, že děláme jen něco špatně.
Za prvé: jsme trochu nedovaření ...
Kvas života začal bujet v době vlády Konstantina Velikého ve 4. století, a pak už se dělala politika. Dá se to snadno zmapovat. Po dva tisíce let se dají spočítat opravdu velké osobnosti na prstech jedné ruky, myslím ty, které dokázaly pohnout politický, ekonomický, vědecký a duchovní (potažmo vzdělanostní) proud dopředu. Budovala se silná Evropa, která posléze zase padala na kolena ze svých chyb, mezi které počítám vzájemné půtky, mocenské boje, chamtivost, tahanice s papežstvím (nikoliv však s církví: chápáno v jejím plném pojmu). A samozřejmě ji nepřidaly ani ideové boje o zaměření filozofie, které nedopadly dobře. A tak se nevytvořil základ pro sociální, právní, etický a ideový proud, který by dokázal rozlišovat, co je pro Evropu dobře a špatně. A všechno utopeno v krvi nevinných lidí, a také lidí, kteří byli původci myšlenek nosných, a to jak pro mír, tak i pro válku. Myslím, že co nejvíce ublížilo do budoucna, bylo zběsilé křtění evropských národů, aniž se věnoval čas k tomu, aby lidé ke křesťanství, když se už dali pokřít, duchovně dospěli. Protože já tvrdím, že křesťanství, stejně jako demokracie, je pro dospělé lidi. Ale to nebyla zcela politika papežství, ale byla to politika i světské moci.
... ač pokřtění a sjednocení ...
A podle toho soudím, že více jedinci, než národy mohly dospět k něčemu tak složitému, jako je pojem "nový člověk". A sotva došlo k sjednocení Evropy pod jeden čepec, už se táhlo do Jeruzaléma a s neslavným koncem. Jistě, že v takové atmosféře se rodily rozporuplné osobnosti, z jedné strany tlačené politikou svých rodů a z druhé strany pak papeži, kteří ne vždy byli úspěšnými hlavami církve. Přišla renesance, kterou protl paprsek manýrismu, přišlo baroko (z kterého jsme se ještě vyhrabali, podle mého soudu) a Evropu zachvátily revoluce nevídané rasance a Napoleon, který završil feudální systém. A jsme pomalu v kapitalismu. A v době osvícenské filozofie, v které nejen zaťal dráp do těla Evropy podivuhodný politik Machiaveli, kterému se stále křivdí (a jen proto, že ho nikdo pořádně nečetl, a protože po něm docela drsně vyjel kde kdo, byl zakázaný po dlouhou dobu, ale v době osvícenství se zase s ním začalo počítat), ale úžasnou knihu píše i baron Montesquieu, která se nazývá Duch zákonů a dává zelenou přirozenoprávnímu pojetí státu a práva i pod vlivem francouzských filozofů. A Evropa je postavena před rozhodnutí, zda půjde touto cestou ve svém státoprávním systému, i když ji je vlastní římské právo, které tak podivuhodně dal sestavit byzantský císař Justinián, stejně jako se snažil dát křesťanství jasný směr. A dál už nemusím povídat, na vývoj 18. a 19. století dosáhne každý středoškolák.
Západní Evropa a Východní Evropa
Zatímco západoevropským národům hořel čas k politickým sjednocovacím tendencím, východní Evropa se více zaobírala duchovními problémy. Zatímco papež Inocenc III. drsně zatočil s heretiky a dal průchod inkvizici (o ní bude ještě někdy řeč), Byzanc zápasila neúspěšně s Araby a pochopitelně s Turky, a o jejím poměru k Západu se nebudu šířit, protože jsem se již o tom zmínila. Tento nešťastný rozkol mezi Východem a Západem poznamenal Evropu do moderních dob. Je to někde uvnitř, ten problém. Někde hluboko zaťatý v minulosti, který je problematický v tom, že způsobuje fatální nevyrovnanost a snahu utéci minulosti do nejasné budoucnosti, ale ta, podle mého soudu, není zachvácena temnotou. Můžeme jen doufat, že současníci se zamyslí, v čem vězí problémy, proč některé věci nejdou a důvody, proč nejdou - jsou neuchopitelné.
Světlo v tmách
Máme tu příklady z historie a dokonce máme i patent na jedno úsloví : veškerý chvat jen pro hovado dobré jest. Ačkoliv technokraté všeho druhu se budou vzpírat, moderní člověk není jen tvor ekonomický a technický, statistický a téměř nehybný, ale hybatelem je též idea (třeba viz Platón a jeho potomci). Ta temnota je pouze zdánlivá, i když se v ní člověk, který ji pociťuje v sobě jako prázdnotu, nyní bezmocně plácá a čeká to nejhorší, protože si nedokáže vyhodnotit svou realitu. A s nosem, přitisknutým na monitor, po ruce antidepresiva, panáka či silnou kávu, čte třeba i hodnotné věci, ale je stále pod tíhou představy, že se stane něco strašného. Nejsme s tím trochu jako ve středověku? Spíš bych přemýšlela o tom, jaký je stav mysli lidí obklopených a zahlcovaných zprávami, které kolem něho poletují jako roj rozzuřených vos a jaká je realita, kamuflovaná představami, za které by se nestyděl ani Jan, když psal své Zjevení, kterému říkáme apokalypsa. Jenomže, tak dobře se lidstvo, jako nyní, nikdy nemělo. A přesto světu hrozí epidemie deprese, té nejstrašnější temnoty duše, která už není schopna vidět světlo v tmách. A tak, ze široké nabídky, by si měl každý vybrat, jak chce o svém světě ((potažmo o svém, na krátko propůjčeném životě) přemýšlet, protože tu není už nikdo, kdo by mu řekl: "Tak na to jdi." Ale je tu mnoho těch, kteří se nabízejí:"Chceš to?"
Jsem optimista. Vím, že schémata jsou dána. Že návod, jak žít civilizovaně a kulturně, je Evropě položen za cenu nesmírného úsilí i obětí. Až se všichni vyrovnají s ekonomickou destabilizací, měli by si také svolat nějaký synod a promluvit si o tom, na jakých ideových základech Evropa stojí, zda nejsou už přečerpané a jaké jí nabídnout nové duchovní a etické hodnoty. Demokracie je dáma, která má široce otevřenou náruč pro všechno, co je jí přátelské a vlastní. Je třeba však k ní dozrát i duchovně, i lidsky, a stát se "novým člověkem".
Děkuji za inspiraci. A omlouvám se za stručnost. Konečně, každý, kdo chce, si může zalézt k počítači a hledat prameny k poznání - kdo jsem, co jsem, proč tu jsem a jak se stanu dospělým, abych to pochopil.
