O zákonu přirozenosti, proč se hádáme, vykrucujeme,stydíme za nepěkné chování a o čem možná přemýšlíme, když nás tlačí svědomí O tom tento článek.
Když se lidé hádají …
Tak, ono je to někdy legrační a někdy nepříjemné, zřejmě záleží na tématu. Když je pro nás zajímavé, tak se do jejich sporu zaposloucháme anebo to necháme být.
„Ty hele, koukni, jak by se ti líbilo, kdyby to někdo udělal tobě? Co tě vůbec napadlo? Máš vůbec rozum? Koukej se Frantovi omluvit a zaplať mu škodu.“
Je ještě spousta jiných podobných napomenutí. Někdo z toho všeho může vycítit, když to poslouchá, že se mu nelíbí chování nějakého člověka, který někomu něco provedl. Ale co je důležitější, ten, kdo tak vyčítá, se něčeho dovolává. Dovolává se standardního chování, jehož znalost předpokládá i u toho, kterému vytýká, že způsobil škodu a nepostavil se k tomu tak, jak je očekáváno. Zajímavé je, že provinilec většinou nepošle vytýkající ho háje.
Jak se z toho vyzout?
A nastane druhá etapa hovoru. Provinilec se snaží vyzout z podezření, že se nezachoval podle standardu, a vytáčí se, jak může a hledá omluvu. Co asi hledají ti dva, když se tak baví, čeho se dovolávají? Určitě ne psaného práva, nějakého paragrafu občanského zákoníku o ochraně majetku, osobnosti, o náhradě škody za újmu. O tom mezi nimi nepadne ani slovo. Hádají se ve smyslu pravidla, co je dobré či správné a co je špatné či nesprávné. Tomu se dříve říkalo zákon přirozenosti, v současnosti uslyšíme o pojmu zákonů přírodních. O zákonu přirozenosti psali a přednášeli staří myslitelé a mínili tím zákon lidské přirozenosti v tom smyslu, že stejně jako se tělesa řídí zákonem přitažlivosti zemské či jako se organismy řídí zákony biologickými, má svůj zákon i tvor jménem člověk – ovšem s tím podstatným rozdílem, že těleso zákonu gravitace podléhá, ať chce či nikoli, zatímco člověk může zákon lidské přirozenosti dodržovat či porušovat podle vlastní volby.
Každý člověk, pokračují, neustále a nepřetržitě podléhá několika soustavám zákonů. Ale jen jednu soustavu má svobodu neuposlechnout. Jeho tělo podléhá totiž zemské přitažlivosti a nemůže se ji vzepřít; organismus podléhá řadě biologických zákonů, kterým se také nemůže vzepřít. Je tedy jasné, že se nemůže vzepřít těm zákonům, které sdílí ostatními věcmi; zákon, který může neuposlechnout podle vlastní libosti, platí pouze a jen pro lidskou přirozenost, je to zákon, který nesdílí ani ze zvířaty, ani s rostlinami a ni s neživými věcmi. Ano, nebudu napínat, je to zákon přirozenosti či slušného chování, které je známo všem lidem. A už slyším námitku, že to není pravda, že mravní zásady v různých dobách se liší a že je nelze srovnávat.
Při hlubším studiu a pátrání, což zabere sice dost času, ale není to rozhodně ztracený čas. Může srovnat mravní naučení starých Egypťanů, Babyloňanů, Sumerů, Hindů, Číňanů, Řeků a Římanů a ztuhne překvapením – jé, ony se podobají mezi sebou a i s našimi naučeními.
Lidé obdivují hrdinské činy
Rozhodně jsme nikdy nečetli žádný starověký epos o tom, že by lidé byli nadšeni z toho, že někdo utekl z boje, nebo že by bylo lidstvo hrdé, že někdo někoho podvedl, zvláště toho, kdo byl na něho hodný a pomáhal mu. To neobdivujeme ani dnes. Jaké máte z toho vlastně pocity, hm?
Například sobectví nebylo nikdy hodno obdivu. Taktéž není hodno obdivu, když člověk staví sám sebe před ostatními. Taktéž není hodno obdivu, když člověk nedodrží slovo, říkáme o takovém chování, že není férové. Lidé také nesnáší nespravedlnost. Na příkladu smlouvy, kterou lidé mezi sebou uzavírají, cítíme, že tvrzení, že na smlouvách nezáleží, protiřečí si, že právě ta smlouva, kterou chce porušit, není spravedlivá. Jak vlastně takový člověk pozná, že je smlouva nespravedlivá? Protože zná zákon přirozenosti.
Věříme ve slušnost
Ve slušnost věříme do té míry, po jak silným tlakem pravidel přirozeného zákona jsme. Tento silný tlak způsobuje, že pravidla nedokážeme unést a mnozí se snaží převést odpovědnost na někoho jiného. Všechny ty výmluvy, které pracně vymýšlíme, stejně prokazují, že se špatně chováme.
Co toho všeho vyvozujeme pro lidstvo?
Lidským bytostem je vlastní myšlenka, že by se měly chovat jistým způsobem, a že tak ve skutečnosti nechovají. Znají zákon přirozenosti a přitom jej porušují. Všechno to uvažování je o nás a o vesmíru. v němž žijeme.
Zdroj: C. S. Lewis. K jádru křesťanství
