Jistě, že mnoho lidí vyjádřilo své pocity, když bylo oznámeno, že Karel Gott zemřel. I když každý víme, že život není věčný, přesto se nás vždy úmrtí někoho, kdo je nám něčím blízký, zarazí.
Myslím, že lidé, kteří vyjadřují smutek nad jeho odchodem mají pocit, a ten je reálný, že něco odchází i z jejich života. Ten pocit sdílím, a proto cítím smutek. Byla to taková jistota, že když si ráno pustím rádio, určitě bude program provázet píseň Karla Gotta a nejen jeho. Možná, že si neuvědomujeme, že tyto populární písně provází náš každodenní život a nutně ovlivňují naše nálady, city, že jsou součástí nutného relaxu a kromě toho, i uměním, na němž se podílí mnoho vynikajících hudebníků, kteří zpěváka doprovázejí a my si je uvědomujeme, až když některý z nich odejde, že už tam u klavíru , nebo s kytarou není, prostě už není. Smutek nad odchodem evokuje u lidí uvědomění si nejen konečnosti života, ale také zásah do té každodenní jistoty, že když si pustím ráno rádio, tak je to samozřejmost, že uslyším píseň, která ozdobí můj vstup do nového dne.
Samozřejmě, že jde o každého zpěváka, hudebníka, herce, komentátora, vypravěče, všechny ty, kteří k nám promlouvají a hlavně, na které jsme zvyklí a pokládáme za samozřejmost, že existují. Jenže to samozřejmost není, a to platí i o našich bližních, s kterými sdílíme své životy podobným způsobem ať v dobrém nebo ve zlém, ale vždycky se ve styku s nimi odráží i chvíle našeho života, ať pěkné nebo napjaté a jsou v tom propleteny i naše osobní příběhy. A když o tom někomu vyprávíme, uvědomujeme si, že je to i naše minulost, náš běh života, v němž jsme prožívali různé emoce pozitivní i negativní a patří do našeho myšlenkového památníku asi tak jako uschlá růže mezi listy dávno neotevřené knihy anebo památníků, která náhle něco připomene.
Samozřejmě, že nemůžeme chtít po nástupnických generacích, aby to chápaly, protože přinášejí jinou kulturu, jinou hudbu a jiné sebevyjádření v umění. Ale to nemůžeme ignorovat, protože ať chceme nebo nechceme, vkrádá se do našich dnů a říká si o obdiv a potlesk. Zatímco naše generace žila v jakémsi romantismu, vyprávějící o lásce hynoucí a nehynoucí, současná generace, stojící na prahu svých dějin, vyjadřuje svou úzkost, jak jsem usoudila, když jsem si poslechla několik písní, z pomíjivosti všech věcí života. Tak to na mne působí, ale je to možná jen můj osobní pocit, konečně tu existenciální úzkost jsme měli i my, předchozí generace. Tím chci říci, že populární hudba není žádná plytká zábava, ale zná brány, kterými vstupuje do života lidí se svým vlivem na přijímání hudby a zpěvu i poezie v písních a pro samotné zpěváky, kteří se vydávají lidem, to není tak snadné, jak si někdo může myslet. Lez však přijímat i současnou i minulou tvorbu, protože každá, ač časově vzdálenější vypovídá o své době snad lépe, než by ji někdo sepisoval.
A tak odcházejí od nás naši pěvci, ale my si je můžeme poslouchat dál, o to nejde. Odcházejí lidsky i se střepy našich životů ve vzpomínkách, v nichž se nás významně dotkli.
