Rodiče oddalují nástup dětí do první třídy, protože jim tak prodlužují, podle svého mínění dětství. Můj názor je, že se v dětech může vzbudit myšlenka, že škola je o něco důležitého okrádá, místo, aby přijali kladně příležitost se vzdělávat jako další zajímavý krok do života. Sice rodičům přibudou starosti, protože se školáčkem to není rozhodně jednoduché. Zvládnou současné rodiny takový závazek?
Jednogenerační reforma?
Položila jsem si otázku. Na kolik generací byly reformy, které vzešly ze současné vlády, rozprostřeny? Chybí mi v ní vzdělávací reforma současných prvňáčků a dětí, navštěvující základní školy, chybí mi v nich budování předškolních zařízení, na které dosáhnou finančně mladí lidé apod. Chybí mi prorodinná politika, která by počítala s tím, že každá generace zplodí další generaci a v nastavených podmínkách se bude muset o ni starat nejen finančně, ale také výchovou a poskytováním takových podmínek, jak jsou konečně rodiče k dětem zákonem zavázáni. Do těchto podmínek je zahrnuto i vzdělávání dětí, o němž hovoří zákon o školství. A nevidím ani budoucnost růžově. Děti, vyrůstající v harmonickém prostředí, kterým je poskytováno přiměřené předškolní vzdělávání budou výjimkou.
Dítě a svět
Od generace k další generaci se mění podmínky pro život lidí a mít dítě není žádnou samozřejmostí, ale velkým darem. V dnešní době jsou mladí lidé, kteří dlouhodobě studují, chtějí i úspěšně pracovat a vybudovat si životní standard, na pochybách, zda budou mít ještě dost času, energie a finančních prostředků, vychovávat děti. To je dobrá otázka. Dnešní mladá generace si myslí, že ta předchozí to měla lehčí, že nemusela platit hypotéky na bydlení a jiné, pro život nutné věci a nenakládalo se na ni tolik povinností stran zaměstnavatelů, jak je tomu nyní. Současná generace, která se narodila už po roce 1989 nebo ke konci osmdesátých let, však již vzešla často z rozvrácených rodin a má zkušenost s konflikty a nedostatkem času ze strany rodiny, má zkušenosti se spoluúčastí babiček na jejich výchově v dětství, a také s počátky nově pojatého školství. Proto jejich chápání světa je jiné, než bylo v naší generaci. Je pravda, že prodlužováním odchodu do důchodu se vytrácí možnost, že se bude někdo blízký o děti pečlivě starat v období, kdy se obyčejně dělá potřebná kariéra. Jistě, že prognózy věku odchodu do důchodu, které se nemusí však naplnit, mění také obvyklé plánování rodičovství a současná generace má často první dítě až po třicátém roku věku. Tedy v době, když už mají pevné zaměstnání a mají co dělat, aby si ho udrželi. A čas letí. Od první chvíle narození dítěte do zahájení školní docházky je poměrně krátká doba na to, aby bylo dítě do školy připraveno, správně mluvilo, osvojilo si základní dovednosti a umělo komunikovat se světem, chápalo, že musí plnit povinnosti, které na něho škola bude nakládat. Tedy je otázka, zda současný život, který si téměř nikdo nemůže nastavit podle svých možností a předpokladů, ale je mu nastavován politickými a ekonomickými trendy, počítá s tím, že z nynějších dětí vzejde další generace, která má své jasné potřeby a musí dostát nastaveným parametrům a požadavkům k zahájení školní docházky.
Prodlužování dětství: realita rodin a realita školy
Plnění určitých povinností a být v kolektivu dětí, soupeřit s ostatními o dobré známky a převzít dobré návyky k vlastní práci a seberealizaci je pro dítě ve věku šesti let dobro, pokud mu zdravotní stav a stupeň duševní vyspělosti dovolí chodit do školy. Nepamatuji se, že by v dřívějších dobách, až na malé výjimky, rodiče váhali s nástupem dítěte do školy, když čas dozrál. Kupovali s dětmi školní pomůcky a snažili se je povzbuzovat, aby neměly z nového prostředí strach, protože od té chvíle se odstartuje dlouhá doba vzdělávání, studování a usilování, což k životu patří a vede osobnost k opravdové dospělosti, navazování vztahů s ostatními lidmi, budování pocitu povinnosti k úkolům a vztahům s dospělými lidmi, kteří jsou prvním stupněm k jejich budoucím nadřízeným v zaměstnání. Děti už v tomto věku mají tolik dovedností, díky počítačové technice, přístupem k informacím, že jsou daleko vyspělejší, než byly děti v jejich věku v minulých generacích. Je lépe, když se konfrontují se svými vrstevníky a učiteli i jinými lidmi, kteří je vzdělávacím procesu doprovázejí, než když přebývají doma, kde mají pohodlí, nikdo na ně nenaléhá s plněním povinností a mohou si užívat volného času, jak se jim zlíbí. A čím déle setrvávají v takovém "bezpečném" prostředí, tím hůře si zvykají na určitý režim a vzdorují mu. Tím rodičům nastávají další starosti, jak dítě přimět ke kázni a sebekázni vzhledem ke svému prostředí, protože školství by mělo být připraveno právě na to, že děti vzešly ze všem dobře známých poměrů v současných rodinách a měly by v prvních letech docházky dozrávat. Školám se nepředávají již hotové osobnosti, které zasednou do lavic a budou se poslušně zúčastňovat vyučování a na slovo poslouchat. A čím je dítě starší, tím je s ním větší práce a problémy ve škole se přenášejí do rodin a naopak. Má to vůbec smysl? Rodiče mají obavy, že jejich dítě neobstojí ... a v tomto světě, jak je nastaven, je strach o budoucnost dětí z pohledu úspěšného nastartování života, oprávněný.
Nástupem do školy dětství nekončí, ale začíná proces dospělosti.
