V poslední době jsem četla hodně článků na téma "sametové revoluce". Ani jeden mne nepřekvapil, protože celé roky, od roku 1989, ať "skrytě nebo zjevně" se píše o tom, "jak to skutečně bylo" a "zbožňovaní" protagonisté nejsou líčeni v tom nejlepším světle. Proč? Zatímco ti, kteří stáli na počátku procesu otevřeli dveře, bylo mnoho těch, kteří vešli do nich a překročili práh. Víte, kdybychom ustali v našem brblání a nadávání, mohl by si to někdo vyložit špatně, třeba že je hotovo a může si dát ruce do kapes. Ono je hodně co budovat, řešit, vymýšlet a také zdobit a stavět, nalézat pravdu a přemýšlet o mnoha věcech. Takový "revolucionář", to je jen klíč k zamčeným vratům do budoucnosti, i když může být uctíván pro odvahu, smělost a schopnost to provést. Hůř jsou na tom ti, kteří vezmou svou věc do svých rukou a nadělají třeba spoustu chyb. Bylo by dobře, kdyby si je uvědomili a otevřeně o nich promluvili. Ne proto, aby dali podnět k lynčování v tisku, rozhlase a televizi, ale proto, aby to lidé pochopili a napravili pro příště. Já bych si přála, pokud si smím něco přát osobně, aby byl pokládáno za největší zlo podvod na druhých, kteří se pak brání obdobným způsobem. Také bych si přála, aby byly oceňovány ctnosti víc než povrchnost, protože ctnosti vedou k růstu osobností i celého národa. A také váha slova a vzdělanost. Když už se hlásíme v naší Ústavě k minulosti, je třeba si uvědomit, že ní nejsou jen kladné stránky. Ale jsem přesvědčená, že lidé vždy usilovali o spravedlnost, právo, důstojnost a i osobní štěstí. A to jsou velké cíle!
Za svou pravdou stát
Právo by mělo být nedílnou součástí naší politické kultury a občanského vědomí a soudní systém by měl šlapat jako "švýcarské hodinky". Jenže lidé se strachují, že neobstojí před soudem, protože nemají prostředky na odbornou právní pomoc i v jednoduchých případech, takže se pokoušejí si žaloby vyhotovovat sami, jenže jsou jim vráceny pro formální nedostatky ...
To je přeci to podstatné v civilizované společnosti (demokratické a právní), zvláště tak starobylé jako je naše, aby místo násilí, msty a nenávisti vládla spravedlnost a právo a rovnost před zákonem, jakož i vymahatelnost práva. A slušnost by měla být samozřejmostí i v mezigenerační komunikaci. Ve světle dějin jsem pochopila, že vždycky existoval svět moci a v něm svět neznámých světců, kteří zmírňovali svou činností, myšlenkami a tvořením dopady krutosti osudových střetů. Nezříkejme se proto minulosti, ale dívejme se na ni kritickým pohledem a učme se, jak působit na pokrok ve všech ohledech a kvalitách našeho života, i když je pomíjivý.
I když mnoho lidí soudí, že není co slavit, že to bylo tak a zase tak, a že 17. listopad 1989 rozděluje názorově společnost. Ale zbytečně, protože já zapálím doma svíčky v ten den a věnuji vzpomínku na lidi, které prošli k tomu dni utrpením a jimž svitla naděje na lepší život. A pak se hluboce v duchu pokloním svým spoluobčanům, kteří se dokázali svým fortelem, vůlí a poctivým způsobem přenést přes všechny překážky a nesnáze, aby naší zemi zvelebili, šedivým a oprýskaným domů vrátili původní krásu, ochránili přírodu, bojovali za ochranu a zdraví volně žijících živočichů a krásu chráněných rostlin, zachovali si slušnost a smysl pro spravedlnost i v těch málo viditelných skutcích, které nepřináší dekorace na hruď, ale jsou obdarováni radostí a čistým svědomím.
Myslím, že pokud existují různé metály, které se udělují z rukou prezidenta, měl by existovat i jeden pro ty, kteří denně budují i v maličkostech lepší společnost a svou lidskou slušností mírní v druhých hněv. Ani nemusí číst jména, protože mnozí pochopí, o koho jde.
