Tak, trochu jsme se proběhli s Davidem a s králem Saulem po zemi zaslíbené, bylo to hodně napínavé. Ale než si David vezme svou hodnou a štědrou ženu, než dosedne jako král na trůn, povězme si něco o druhém bodu Sinajské smlouvy, který je, ať se nám to líbí nebo nelíbí, stále aktuální. A jak! A bude, pro krále Davida i krále Šalamouna, tvrdým ponaučením. Možná, že z toho, co se v tomto článku dočtete, můžete zjistit, že se v podstatě na některých věcech nic nemění v příčině a následku. Ale je velmi důležíté, že si tyto věci mnoho lidí uvědomuje, i když je nepojmenovává podobně, jako starověcí myslitelé dávného Izraele, vzpomeňme na starověké Řeky, Římany i Horské kázání. A to patří k naší kultuře!
J. Hirsch cituje z Talmudu:
"Liška chtěla vniknouti do vinice, avšak ohradní zeď ji vadila. Jen úzká skulina byla v ní. Než liška byla příliš tlustá, aby ji proklouzla. Co učinila zchytralá liška? Hladověla po tři dny, až tak zhubeněla, že proklouzla. Poté se najedla hroznů dosyta. Když chtěla zase vyběhnouti, bylo její bříško tak naduřelé, že nemohla ven. Musela se tedy zase opět tři dny postít. Ocitnuvši se posléze na svobodě, pravila: "Ó vinice, vinice! Jak krásná jsi, a jak chutné jsou plody tvé! Ach, ach! Tak hubená, jak jsem do ní vniknula, vycházím zase z ní."
Všimli jste si, že autoři Bible nikoho nechválí?
I král Saul a nyní budoucí král David, i až budoucí král Šalamoun, jeho syn, v celé své nádheře, měli lidské vady (a to nemluvím nyní o budoucích vládcích, jejich následnících). Položíme-li si otázku, proč, když měli všechno, na co si jen vzpomněli a Hospodin je zahrnul ochrannou péčí, aby byli dobrými vládci vyvolenému lidu, vedl jejich kroky prostřednictvím odvážných proroků, a přece udělali tolik chyb, které nakonec vedly k rozpadu jednotného království po smrti krále Šalamouna a dál ke katastrofě. Autoři bible, k našemu údivu, nikoho nechrání, nikomu nepřidávají, a upřímně hovoří o katastrofách, způsobené chováním a konáním lidí, kteří byli v prominentním postavení.
... modly, modly a zase modly
"Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách a v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit".(Ex 20, 4.5). Až v poslední repetici izraelského kodexu, už krátce před smrtí, dodal Mojžíš ještě jednu větu: "Nezahrávejte si se mnou! Nedělejte ani stříbrné ani zlaté modly!" V Páté knize Mojžíšově se například i objevuje hrozba, že "Izrael bude sloužit bohům vyrobeným lidskýma rukama." (Dt, 4,28). Například Jeremiáš: "Odtrhli se od Boha, běželi za nicotou a stali se nicotou". A Daniel: „Pili víno, chválili bohy zlaté a stříbrné, bronzové a železné, dřevěné a kamenné." (Da 5,4).
Modly v našem moderním světě
A ubíhající staletí tyto staré texty jen aktualizovala. S podivem a se zachvěním si uvědomujeme, my čtenáři Bible, že Mojžíš a proroci neoslovili jen staré modláře, ale především, do budoucna, konzumní společnost. Tak promlouval Mojžíš a proroci k synům a dcerám 21. století. Jak je to možné: Uctívání model je na stejné úrovni, jakou je současný způsob života a myšlení. Vždyť pohanský idol není nic jiného, než projekce lidské představy a lidské stupnice hodnot. Za modlářství lze pokládat obvyklou lidskou tendenci proměňovat produkty lidských rukou v bezmála lidský božský ideál. Sinajská smlouva zapověděla modly jako tendenci zbožňovat to, co si vymyslel, vytvořil a prodal člověk.
Mezi Bohem a mezi výtvory rukou, symboly majetku a společenského postavení je skrytá vazba, jakási logická forma dvojitých nádob.
A tak lidstvo dostalo poprvé v dějinách varování
Co je pomíjivé a konečné nelze vyzdvihovat na piedestal nekonečného a to, co pomíjí, práchniví a rozpadá se, nesmí dostat v lidské představě pečeť stálosti.
Relativizace morálního řádu
V důsledku toho, že z relativních hodnot konzumu se stanou absolutní hodnoty konzumu, se člověku rozplývá před očima stabilní referenční systém, k němuž vztahoval svou etiku, své úsilí a svá měřítka. A tak si vytvoří bod nový: ekonomický nebo politický systém. Když se světské pilíře začnou otřásat, když selhává princip moci, který se mohl chlubit jen naplňováním konzumních představ, dochází k bezpočtu krizových bodů a v krizi se ocitne všechno. Třeba naše staré představy o sociálním systému, ekonomika, životní prostředí, vztahy mezi národy, ale také víra a trochu prostoduchá naděje zamířená do budoucnosti ztělesněného bohatství. Svět, který drží pohromadě mamon, může nějakou dobu přežívat, ale neudrží se dlouho a už vůbec ne trvale. A víte, toho si byli vědomi staří Řekové, kteří králi Midasovi, tak toužícímu po zlatě, nasadili oslí uši!
Evangelium zoufalství…
V posledních dvou letech jsem četla několik velmi varovných zpráv o tom, že v blízké budoucnosti čeká lidstvo nová epidemie - deprese. Já to beru vážně, protože znám jen málo lidí, kteří nepolykají pravidelně antidepresiva. Tak čteme: „Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli. O poledni budeš tápat, jako tápe slepý ve tmě." (Dt 28,28. 29). Nebo: „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš museti dívat." (Dt 28,34). A naposledy promlouvá prorok Nahum: „Vymýtím ze země tvoje kořistnictví". (Na 2,14).
A tak se uzavírají cesty, které jsou započaté zborcením hodnot a ztrátou životního smyslu. Tak se ukazují, jaké jsou naše životní kritéria a priority, jak je žalostná nulová pozice člověka v konzumu.
Dobře se to káže, hůř se to provádí…
I když nás, přes prizma tisíciletí naši předkové varují, hrozí na nás prstem a kroutí hlavami, jak jsme pošetilí a hloupí, jak slepě směřujeme do záhuby, přesto si myslím, že cesty jsou vždy otevřené a lidé si mohou vybrat, od toho mají rozum a cit pro vyšší věci života. Až přijde čas, každý si uvědomí, co je důležité v životě, měřeno krátkostí lidského života, měřeno životní moudrostí a touhou naplnit smysl svého života, každý po svém. Vždyť to není žádné velké tajemství, jak dosáhnout lehkosti a mít pocity blaženosti, které se dostavují nekontrolovatelně a bez našeho vlastního přispění, jak o tom mluví například Aristoteles ve své Etice Nikomachově.
Cesty králů
A tak se vydáme cestami králů staré civilizace, která, jak víme, nakonec skončila v troskách hořícího Jeruzaléma, cestami zaniklé starořecké a starořímské civilizace, tak podobné naší. Není divu - jsme jejich potomky. O to zajímavější jsou právě jejich příběhy pro dnešní dobu, i pro nás samotné …
Pokračování
