Dnes byla uveřejněna americká studie, která vyhodnocuje procentuální počet věřících lidí v evropských zemích a staví Česko na první místo v počtu lidí, kteří se nehlásí k náboženské víře. Není to nic překvapujícího...
Smysl víry a etiky z ní vyplývající
Samozřejmě, že každý člověk, který přemýšlí o smyslu víry a podstatě křesťanství, pochopí, že k tomu, aby se stal křesťanem, mu chybí nejen přesvědčení o účelnosti takového cíle v dnešním světě, který se od náboženské víry odklání, ale také společenství lidí, kteří o takový cíl, podobně jako on, usilují, aby mohl s nimi sdílet své myšlenky a své pocity i radost z pokroku, který ve svém snažení dosáhl. Dlouhá doba vývoje křesťanské víry, často s neblahým průběhem ukazuje, jak mnoho lidí, byť slibných z počátku, ve svém snažení i ve víře selhalo, nedosáhlo výsledku, jaký očekávalo z nejrůznějších důvodů. A jeden z těch největších je mocenský vztah mezi institucí, která věřící zastřešuje a vede a jedincem, který objevuje cesty víry a chce dosáhnout jistého rozpoložení mysli, srdce, citu a ustálit se na určité škále názorů, jak chce chápat tento svět přes prizma daru víry.
Selhání společenství
Zdá se, že spíš, než církev, by takovému jedinci posloužila jakási akademie, která by ovšem nepěstovala určitou filozofii, ale psychologickou nauku spojenou s mravní výchovou, neboť moderní člověk, který by plně přijal teze křesťanství, by neměl být konfrontován s jeho problematickými obdobími a morálním selháváním. To uškodilo, v historii, křesťanství nejvíce. Ale i přesto všechno jsem přesvědčená, že je správné se přiklánět, pokud se vůbec člověk chce k něčemu přiklánět, k základům, které například já spatřuji v Evangeliích, jiní zase v učení církevních otců a přemýšlet nad smyslem takových pojmů jako je: láska, věrnost (oddanost), pomoc druhým lidem bez nároku na odměnu, sounáležitost s trpícími, soucit, pokora, štěstí, úcta k člověku apod. A myslím, že to nejsou jen etické pojmy, ale nutnost a že se nad každým takovým pojmem je dobré se zastavit a přemýšlet o něm v jeho úplné hodnotě, tedy, co pro mne znamená a zda bude zdrojem mého pocitu štěstí, vyrovnanosti a sounáležitosti i porozumění věcem, které se v mém životě odehrávají anebo se kolem mne dějí.
Jsou mezní události
A těmi jsou narození a smrt. Tyto události jsou spojeny nejen s lidskými pocity, postoji a úvahami o tom, co znamenají a jak se s nimi vyrovnávat, ale také s právem i vírou. Postoj k interrupcím i eutanasii je nejednoznačný proto, že nedokážeme definovat hodnotu života, a ta, jako taková je spojena s jakýmsi zastřeným a neurčitým vědomím transdentna, tedy přikládáme ji vyšší význam, protože v jiném pohledu bychom byli možná, jako lidé, chápáni podobně jako pochodující a žijící bytosti, které tráví čas podle okolností a možností získávat potravu, obydlí, životní podmínky, ale víc bychom nepožadovali. Na takovou úroveň se však nechystáme zajít, protože chápeme, že potřebujeme naplnit něco, čemu se říká duše, v materiálním světě však hodnotu nemá, protože komplikuje vztahy k materiálnu, s kterým, jako hmotné bytosti, jsme svázáni nutností přežití. A ta není jen samotnou vůlí, ale vnitřním pokynem k zachování hodnot, které nás s životem spojují a činí ho čitelným.
Ztráta štěstí a smyslu života
Nedávno jsem hovořila s jednou známou, která byla dlouhodobě nemocná a protože ji mám ráda, chybělo mi s ní občas pohovořit, a tak jsem se ji zeptala na příčinu, proč se na tak dlouhou dobu neozvala. A přiznala se mi, že měla depresi a popisovala mi své stavy. Jistě, že v takové situaci neměla vůbec náladu někomu telefonovat anebo se s někým scházet či se svěřovat se svými problémy. Charakterizovala to jako: byla jsem a vlastně jsem nebyla. A mám jednu závadu: chybí mi hormony štěstí, nemohu dosáhnout pocitu štěstí, tak strádám a musím brát léky, aby mi jejich nedostatek nahradily. A musím hledat motivaci ke všemu, co jiní lidé automaticky dělají anebo prožívají. A teď mne napadla otázka: může mi víra nahradit antidepresiva? Mohu v jejím prožívání a pohledu na svět a na své problémy či jsem-li konfrontována s okolním světem, nalézt pocity štěstí? Ty, které by mi mohly chybět a dostaly mne do stavu deprese, ztrnulosti a konečně i izolace od života s následkem ztráty zájmu žít a přežít? A pokud si na to odpovím kladně, jsem schopna ji posilovat a pěstovat, přijmout to, co obnáší, mohu jí být plně motivována tak, abych nalézala hodnoty, pro které chci žít, milovat a soucítit, pomáhat druhým a chápat svůj časový úsek, kdy je mi dopřáno žít, jako dar, výsostný dar, jehož prostřednictvím mohu denně vidět krásy tohoto světa, těšit se z každé maličkosti a obdivovat ho, milovat? Je to klam, nebo pravda?
Těchto pár otázek, které jsem položila v uvedeném textu považuji za zásadní právě v době, kdy se domnívám, že se svět radikálně mění a nenávratně se odtrhuje od své minulosti. Já tu změnu však chápu velmi pozitivně. Nebráním se jí a chápu i to, že to přináší lidem velké problémy se s ní ztotožnit a přijmout ji. O to víc je mi líto, když ztrácejí kontinuitu s každodenním životem, protože se obávají něčeho neznámého, s čím nemají zkušenosti, stahují se do izolace a psychicky strádají. A přesto, každé ráno vyjde slunce, zpívají ptáci, voní země, voní chleba a na všechno je nějaké řešení. I když ty původní metody, jak problémy řešit často selhávají. Ale mít víru v dobro, krásu a nesmírnost života, je důležité pro přežití. Jen možná chybí odpověď na otázku - kde a jak se tomu má člověk učit.
