Během výuky se studenti učí všelicos. I to, co si myslí, že nebudou nikdy potřebovat, a tak si sami chtějí určovat rozsah svých vědomostí. Ale většinou nechápou, že si nerozšiřují jen vědomosti, ale také schopnost se učit a tu každý nemá "od přírody".
Potřebuji vědomosti spolu s dovednostmi
Nikdy nevíte, co budete v životě potřebovat anebo jakou dovednost můžete uplatnit. Zaměstnavatel nemusí respektovat, že nejste třeba na jazyky, na matematiku anebo na "papíry". Pro lidi, kteří si myslí, že budou vykonávat práci v okruhu svých nejsilnějších schopností, může být posléze přidělená práce hotovým utrpením, pokud se ji brání se stejnou intenzitou, jakou se naučili se bránit vůči studiu "nepotřebných" předmětů.
Umíte kombinovat vědomosti se svými schopnostmi?
Myslíte, že je jednoduché vést obchodní korespondenci tak, abyste úspěšně dosáhli uzavření dohody nebo smlouvy? Umíte propojit postupy a možnosti podle zákonů v jednání tak, abyste přesvědčili druhou stranu, že má s vámi uzavřít kontrakt? Jeden příklad za všechny. Lidé si obvykle myslí, že právo je jen pro právníky. A tak se vyhýbají, i ve své praxi znalostem, které si mohou nebo i musí, vzhledem k výkonu své práce, osvojit. A nejen k výkonu své práce, ale také ke svým životním situacím, aby zbytečně netratili. Dokonce se domnívají, že stačí si najmout člověka, který to za ně všechno udělá a oni se už nemusí o nic starat. Což mnoho lidí dělá. Nekontrolují, co jim druhý zpracuje a zda to odpovídá skutečně stavu, který očekávali. A na tom hodně lidí zhavarovalo. I díky nedorozumění se zpracovatelem, protože nedovedli říci přesně, o co jim jde. Ale to není nikdo povinen odhalovat.
Podivný prodej bytu
A tak jeden člověk prodával byt. Mezi různými vzory si našel smlouvu, která se mu nejvíc líbila, pojal ji jako vzor a celou ji opsal bez ohledu na vlastní aktuální stav věci.
... ale druhá smluvní strana
Druhá smluvní strana jednala v dobré vůli a přistoupila na znění smlouvy a smlouvu podepsala, aniž si ověřila, zda všechny údaje odpovídají skutečnosti a zaplatila zálohu. Jenomže si to později rozmyslela a chtěla smlouvu vypovědět. Zatím navrhovatel vyplacenou zálohu ve výši 500.000 Kč utratil. I když měl vědět, že s ní nemůže nějakou dobu disponovat, protože kdyby mělo dojít k její vrácení, musí ji celou vrátit. Druhá smluvní strana však chtěla, což nepředpokládal, peníze zpět a mimo jiné si zjistila, že údaje ve smlouvě neodpovídají skutečnosti, což byla její chyba ze začátku.
... chyba v určení postavení prodávajícího
Ale chyba navrhovatele byla také od počátku, že nebyl vlastníkem nemovitosti (což věděl, ale nerozlišoval), jak se ve smlouvě označil, ale nájemcem družstevního bytu a ve skutečnosti pouze měl převádět právo nikoliv pouze nemovitost, jako by byl jejím vlastníkem. Navíc svůj úmysl neoznámil družstvu, které bylo vlastníkem bytu, kde by ho určitě na jeho pochybení upozornili. Takže peníze už neměl, a tak na něho druhá smluvní strana podala trestní oznámení. Dopadlo to tak, že dodnes splácí mnohem vyšší částku, jak určil soud, protože se k původní částce započítaly i úroky z prodlení a smluvní pokuty, jejichž znění opsal z té smlouvy, kterou pojal jako vzor. Tento člověk pracoval v admonistrativě a se smlouvami se denně setkával. Jak pravil, nikdy nad nimi nepřemýšlel, není přeci právník.
Lidé si nemusí všechno pamatovat ...
Samozřejmě, že není nutné, abychom si celý život pamatovali všechno, co jsme se naučili ve škole, Potřeba reálných znalostí se však zužuje až v praktickém životě. Ale je třeba si stále udržet schopnosti se učit, pokud chceme v práci uspět. Protože i když máme k ruce odborníka, který potřebnou práci udělá, je třeba ji umět nejen zkontrolovat, ale také umět zjistit, zda správně postupoval a zda jsou jeho závěry správné, tedy splňují-li účel, který sledujeme. A tak nás nemůže doběhnout ani daňový poradce, ani účetní a ani právník, který může udělat chybu i proto, že mu neumíte přesně říci, o co jde, protože se v problematice, která je vaší problematikou, přesně neorientujete.
I takzvaně zbytečné předměty, které se ve škole lidé učí, přispívají k jedinému cíli: schopnosti se později učit a chápat i problematiku, která není hlavním předmětem vašeho zájmu. A umění se učit se naučíme ve škole. Ať chceme nebo ne. Trpělivostí, vůli a chtěním. Jinak snad nemá ani smysl, pokud se člověk učit nechce, školu vůbec navštěvovat anebo vykonávat zaměstnání, kde se mnohokrát setkáme s problematikou, kterou musíme řešit, aniž jsme se s ní někdy setkali. A na tom mnoho lidí selhává - na odporu k učení a neschopnosti pojímat nové znalosti.
