Úvodem jsem se snažila vyložit k tématu Sulla, jak Římané vyhotovili ústavu Římského státu a jaké vrcholné úřady zastávali a za jakých podmínek. Článek se vrací k Sullovi a jeho bezprecedentnímu chování,
Úvodem k této kapitole uvádím pár poznámek k římské ústavě v době republiky, a to pro orientaci, jak to bylo s těmi úřady a jak k nim muži Říma došli. Volbou či penězi nebo ještě horším způsobem? Šlo přeci o společenskou prestiž, o vojenské postavení, o majetek a peníze, o podíl na kořisti. Možná, že si mnozí lidé pomyslí, jak je možné, že ti chrabří Římané, kteří vytvořili z malého městského státu světovou říši, a to stálo mnoho římských životů podlehli Sullovi, umožnili mu dosahovat význačných politických postů a čím snadněji je dosahoval, tím větší moc drtila římské občany až na kolena a ničila Řím, ten Řím, před kterým se všichni třásli strachy, ten Řím který dobyl celý tehdejší civilizovaný svět.
Římský stát vznikal velmi dlouho a vyvíjel se od monarchie, kterou představovali Etruskové k republice, která vykazovala demokratické rysy a v její historii působily osobnosti, které udržovaly její chod i prosperitu, protože měli v rukou tu moc jako volení, na vývoj společnosti i státu působit. Za původce organizace, založenou na územních a majetkových principech považovali Římané krále Servia Tullia (legendární král a můžeme se domnívat, že na tyto principy dělení měli vliv Řekové, kteří rozdělili úplně stejný proces mezi tři panovníky (Theseus-Solon-Kleisthenes). Tím se v Římě vytvořily dva nové typy lidových shromáždění, která vytlačila staré kurjní shromáždění a ta nová shromáždění se nazývala centurijní a tributní shromáždění. Lidová shromáždění byla svolávána po celou dobu republiky až do doby císařské.
Když v Římě zanikla královská moc. Asi v polovině 6. stol., každý římský historik letopočet uvádí jinak. Místo králů převzali později moc dva praetoři s novým názvem konzulové, kolem roku 451–450 stáli v čele decemvirové (kolektiv deseti mužů), kteří sepsali Zákon dvanácti desek a od pádu decemvirů až do roku 367 př. n.l. vládlo v Římě tří až osmičlenné kolegium „Vojenských tribunů s pravomocí konzulů“ a teprve od tohoto roku znovu a již natrvalo vládla dvojice konzulů. Jenže, po vyhnání krále stáli vždy čele státu vlastně praetores maiores (vrchní praetoři a jejich pravomoc spočívala ve velení armádě). Římané udělali už zkušenost s králem tyranem (Tarquinius Superbus) a tak pravomoce nejvyšších úředníků zvolených na shromáždění měla od počátku pevně vymezené hranice.
Úředníky volilo lidové shromáždění (princip volitelnosti), výkon úřadu – magistratury byl časově omezen, zpravidla na jeden rok (princip anuity, a úřady se obsazovaly vždy několika kandidáty, (princip kolegiality) a jejich výkon byl zásadně bezplatný, protože se pokládaly za poctu. Každý z těchto principů omezoval do určité míry! Imperium, to je nejvyšší rozkazovací a zakazovací moc, která reprezentantům státní moci příslušela. Na předvolební agitaci museli kandidáti skládat velké sumy peněz, po zvolení do funkce se potom očekávalo, že úředník uspořádá velkolepé hry, také princi kolegiality měl závažné politické důsledky: nedovoloval úředníkovi jednat na vlastní pěst, o každém záměru se musel radit ze svými kolegy, protože realizovat bylo možné jenom to, na čem se dohodli všichni: všichni měli totiž vzájemné právo intercesse, to je právo zakročit a zabránit provedení plánu, se kterým členové kolegia nevyslovili souhlas. Můžeme si jen pomyslet, nebo z dějin usoudit, že všechny spory a vznikaly právě z tohoto kolektivního dohadování a možná i snaha k ovlivňování druhých, aby kývli hlavou.
A nyní k Caesarovi a Sullovi. Tato stará ústava stanovila, že za vojensky či politicky napjatých a nebezpečných situací, kdy bylo nutno jednat rychle, řešily se nevýhody kolegiality jmenováním diktátora – jediného všemocného velitele, který měl zjednat pořádek a to i za cenu porušování občanských práv a svobod. Upozorňuji, že diktatura byla mimořádná magistratura a diktátora nevolilo lidové shromáždění, ale jmenoval ho jeden z konzulů po dohodě se senátem. Diktátor (magister populi) měl povinnost určit si velitele jezdců, svého zástupce, jinak jeho širokou pravomoc neomezovalo vůbec nic. Podřizovali se mi všichni státní úředníci, suspendováno bylo i provokační právo, to znamená, že kdo byl odsouzen k smrti, mohl se odvolat k lidovému shromáždění. Nyní to už neplatilo.
Vzhledem k mimořádné koncentraci moci zanikala diktatura nejen dosažením cíle (porážkou nepřítele), ale i uplynutím relativně krátké doby se musel po 6 měsících diktátor své funkce vzdát, Diktatura zanikala s koncem úřední lhůty konzula, který jmenování diktátora provedl.
Ve 4. století př. N.l. se již setkáváme s diktaturou a poslední známá diktatura v Římě je z roku 202 př. n.l. Diktatury pozdější, zvlášť Sullova a Caesarova jsou diktatury jiného typu, protože docela jasně signalizují nástup monarchistické formy vlády. Po Caesarově smrti byla diktatura zakázána zákonem (Lex Antonia de dictatore) M. Antonia na věčné časy.
Sulla Diktátorem.
Kromě mnoha poprav Římský lid rmoutilo i Sullovo ostatní chování. Došel tak daleko, že sám sebe jmenoval diktátore. Je to jasné porušení staré ústavy a ten článek o diktátorovi zřejmě vyhrabal a obnovil tento již zákonem zrušený způsob vlády, jehož se už sto dvacet let nepoužívalo. Sulla došel tak daleko ve své opovážlivosti, že si dal odhlasovat beztrestnost všeho, co se událo, a pro budoucnost naprostou libovůli pro vynášení trestu smrti, zabavování majetku, zakládání nebo vyhlazování osad a odnímání nebo udělování království, komu jen bude chtít,
Vražda Lucretia Offela.
Při veřejném prodeji zabaveného majetku seděl na křesle a počínal si tak okázale, píše Plútarchos a tak despoticky, že přidělování konfiskátů novým vlastníkům bylo ještě ohavnější než samo zabavování. Tím majetkem obdarovával krásné ženy, hudebníky a komedianty, ničemným propuštěncům přiděloval pozemky celých národů a příjmy měst, některé dokonce spoutával sňatkem s ženami proti jejich vůli. Lucretiovi Offelovi, který obléhal Maria v Praeneste až do dobytí města a pak se ucházel o konzulát, v to Sulla od počátku bránil. Když se Offela přesto odebral na forum, kde měl mnoho stoupenců, Sulla ta, poslal jednoho ze svých centurionů, jež měl stále kolem sebe, a dal toho muže usmrtit, přičemž seděl v křesle a přihlížel té vraždě v chrámě Dioskúrú. Lidé se centuriona zmocnili a předvedli ho před Sullovo křeslo a protože přitom hlučeli, Sulla jim přikázal aby se utišili a potom prohlásil, že sám vydal ten rozkaz, a nařídil propustit centuriona na svobodu.
Příště: Zavraždění Marca Tulia Cicerona.
Sullův triumf.
Triumf, který Sulla slavil byl vzhledem k nádheře a vzácnosti ukořistěných královských pokladů velkolepý, ale ještě větší okrasu a krásnější pohled poskytovali dosavadní vyhnanci, neboˇ%t nejproslulejší a nejvznešenější občané se ubírali za vozem ozdobeni věnci, provolávali Sullu svým záchrancem a otcem, protože jeho zásluhou se vracejí do vlasti a setkávají se s rodinami.
Pak měl Sulla řeč k celému shromáždění. Ospravedlňoval se ze svého jednání a vypočítával s nemešní horlivostí své činy a šťastné náhody jako své hrdinské činy a nakonec přikázal, aby ho nadále nazývali Fortunatus, to znamená šťastný. Když psal Řekům, označoval se jménem Epafroditos – miláček Venušin.
Sullova smrt.
Sullu popadla zlá nemoc, která začala bujet z nepatrné příčiny, takže po dlouhou dobu nevěděl že má střevní hnisavé vředy, které zachvátily i maso a celé je proměnily ve vši, I když mu jich ve dne i v noci mnoho odebírali, stále jich více vznikalo, a tak stále vytékajícím zkaženým hnisem byl potřísněn jeho oděv, lázeň, voda na mytí i pokrm. Proto několikrát za den vstupoval do vody, aby se omyl a očistil tělo, Ale nic nepomáhalo: ta proměna totiž nabývala sály svou rychlostí a množství vší uvádělo vniveč všechna očisťování.
Plútarchos dodává, že starších známých lidí právě na tuto nemoc zemřel Akastos, Peliův syn, z mladších pak lyrický básník Alkman, teolog Ferekydes, Olynfan Kallisthnes, když byl střežen ve vězení a učený právník Mucius. Na vší nemoc zemřel i uprchlý otrok Eunus, který vyvolal válku s otroky na Sicílii, když byl po zajetí odváděn do Říma.
Deset dní před svou smrtí usmířil v Dikaiarchii rozvaděné strany a sepsal pro toto město nový městský řád podle něhož mají v budoucnu město spravovat.
V den jeho pohřbu, píše Plútarchos, byla obloha již od rána pokryta mraky a bylo možno očekávat déšť. V tu hodinu položili Sullovu mrtvolu na pohřební hranici až o deváté hodině. Náhle zavál do hranice prudký vítr a rozdmýchal tak mocně plameny, že bylo možno do nich vložit tělesné pozůstatky mrtvého. Ale sotva hranice dohořela a oheň vyhlas, spustil se prudký liják a vydržel až do noci, takže to vypadalo, jakoby mu štěstí zůstalo věrné tak dlouho, aby ho pomohlo pohřbít. Jeh pomník stojí na Martově poli.
Zdroj. Plútarchos Životopisy slavných Řeků a Římanů.
Kincl, Urfus, Skřejpek: Římské právo.
